Dominik Stroukal: Díry v českém politickém kompasu. Chybí progresivní pravice

Kampaň ČSSD: Jan Hamáček (22.8.2021)

Kampaň ČSSD: Jan Hamáček (22.8.2021) Zdroj: Foto Blesk - Jan Vilimek

Premiér Andrej Babiš (ANO) a jeho kampaň v Průhonicích, které se postavily do cesty kříže na dlažbě (7. 8. 2021)
Dominik Stroukal, hlavní ekonom Platební instituce Roger, člen Akademie Zlaté koruny
3
Fotogalerie

Pro spoustu z nás tu není politická strana, která by alespoň trochu reprezentovala naše názory. A nejde jen o extrémní postoje. Na dobře známé ose politických názorů od levicových k pravicovým jsou vyplněna téměř všechna místa, ale jakmile přidáme další dimenzi, řadu lidí nemá kdo reprezentovat.

Že politické strany nejsou jen na ose od levicových k pravicovým, nejspíš nepřekvapí. Bylo by jednoduché, pokud by osa byla jenom jedna, ale graf politických stran by pak neukazoval důležité rozdíly. Nalevo by byla ČSSD spolu se zelenými a komunisty, což už na první pohled není jeden pytel, do kterého by chtěli jejich voliči být házeni. Co s tím?

V roce 1971 přišel s dodnes populárním znázorněním libertariánský aktivista David Nolan. Vadilo mu, že libertariáni se na levopravou osu mezi demokraty a republikány nedají snadno zařadit. Na jednu osu tak vykreslil ekonomickou a na druhou osobní svobodu. Někdo by rád co nejvíce reguloval ekonomiku, ale nevadí mu legalizace drog či stejnopohlavní sňatky. Jiný by naopak ekonomiku nechal co nejsvobodnější, ale zavřel hranice před migrací a netoleroval jiná náboženství. Nolan graf pootočil tak, aby jeho vlastní přesvědčení, tedy co nejvíce ekonomické i osobní svobody, bylo přímo na vrcholu.

Letošní předvolební kompas, se kterým přišla Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy, má také dvě osy, které jsou velmi podobné diagramu Davida Nolana. Když do grafu vnesete své preference, můžete najít stranu, která je vám svým programem nejbližší. Uprostřed grafu je centristické ANO, komunisté jsou konzervativní levice, k progresivní levici mají nejblíže zelení a nakonec Trikolóra spojená se svobodnými a soukromníky je typickým představitelem konzervativní pravice.

Už na první pohled je graf prázdný u progresivní pravice. Najít v letošních volbách subjekt, který by byl ekonomicky pravicový, ale zároveň hájil otevřené hranice, legalizaci drog, práva menšin a další typicky progresivní témata, je prakticky nemožné. Samostatně se o to v určitou dobu snažili Svobodní, ale ve spojení s Trikolórou a i vnitřními změnami se přesunuli do jiného kvadrantu. Podobný problém mají progresivní levičáci. Nejblíž jejich ideálu jsou na grafu zelení, ale stále jsou pro ně málo levicoví. Děr je v politickém kompasu celá řada. Snad jen konzervativní pravičáci si vyberou relativně snadno.

Čím to je, není asi otázka na ekonoma. Možná by takové strany vznikly, ale dobře vědí, že nemají dost voličů. Možná jsou v těchto dírách voliči, kteří díky svým názorům k volbám ani nechodí. Nebo může být část vysvětlení i v tom, že lidé v těchto dírách dokonce ani nevědí, že takové názory mají, respektive že jimi zvolená strana je nereprezentuje.

Někdo by samozřejmě mohl namítnout, že jsou volební kalkulačky špatně sestavené. Ta poslední nepochybně je, protože dokonalá být nemůže. Otázky jsou často podivné a u většiny z nich by člověk potřeboval odpovědět „to záleží...“ Nicméně si troufám tvrdit, že by shluk mírně levicových progresivních stran a mírně konzervativních pravicových stran zůstal v jakékoli kalkulačce a díry by nevymizely.

Části z nás tak nezbývá než nevolit, volit menší zlo či volit strategicky, což jsou všechno věci, které jsou na hony vzdálené ideálu demokracie. Můžeme vůbec být kritičtí k těm, kdo se nechtějí voleb účastnit, když nemají nikoho ani trochu blízko? Na pravolevém spektru se vždycky někdo najde, ale realita je bohužel složitější.