Financial Times: Evropa ignoruje tragédii u svých bran
Evropané jsou na zprávy o topících se ekonomických migrantech mířících k italským břehům zvyklí. Ale rozměr poslední katastrofy by měl donutit evropské lídry, aby začali jednat. Tento problém se bude jen zhoršovat. Povstání arabského jara vyvolala velké uprchlické vlny ze Sýrie, Libye a mnoha afrických států. Evropští politici neumějí reagovat. Žádná členská země EU nechce legalizovat tento proud uprchlíků tím, že by zmírnila vízové kontroly či usnadnila cestu k povolení k pobytu.
Tragédie na Lampeduse by však měla upřít pozornost na tři věci. Zaprvé potřebujeme koordinovanější pozorování středozemních vod evropskými autoritami. Ale unie nemůže jen pasivně bránit své hranice. Zadruhé by EU měla zkusit navázat partnerství se zeměmi, které jsou zdrojem uprchlíků. To je těžké vzhledem k bídnému vládnutí ve státech, o nichž je řeč. Ale společná akce, i kdyby šlo jen o zátah na pašeráky lidí, je nezbytná. Zatřetí musejí státy EU vstoupit do robustnější vzájemné debaty o sdílení břemene přílivu imigrantů. Nic z toho nebude jednoduché. Ale obrázky, které jsme nyní viděli u Lampedusy, budou brzy ještě horší, pokud nenalezneme řešení.
Corriere della Sera: 19 142 padlých
Svědectví záchranářů od Lampedusy berou dech. Jen bezmocně přihlížíme. Až ale slzy oschnou, namiřme svůj hněv na zločince, kteří organizují pašování pěti set zoufalých lidí vměstnaných do lodi pár stop dlouhé.
Italský blog Fortress Europe, který počítá utonulé poblíž evropských břehů, uváděl těsně po katastrofě celkové číslo 19 142. Nejméně. Výbor pro migraci Evropské komise chvilku před tragédií kritizoval Itálii, že „nezvládá příval, který je a bude neustálý“, a stává se magnetem pro imigranty, protože je od příjezdu nedostatečně odrazuje.
Skutečně se chceme vrátit k cynickému odmítání uprchlíků, které by porušilo Ženevskou konvenci a vrátilo špinavou práci do rukou mučitelů, kteří za Kaddáfího éry znásilnili 85 procent žen, které se vydaly za svým evropským snem? Skutečně je to řešení? Evropa, která se nám motá do kdečeho, s námi odmítá sdílet břímě jižních hranic. Přitom je zjevné, že velká část uprchlíků pokračuje z Itálie dál. Na tisíc obyvatel připadá ve Švédsku devět uprchlíků, v Německu sedm, v Nizozemsku 4,5 a v Itálii jeden. Přistání na Lampeduse nemohou být jen italským problémem.
Bruselští úředníci by měli také přijet počítat mrtvé. Jsou to i jejich oběti.
Sme: Hranice Evropy
Nikomu nelze vyčítat, že se snaží o lepší život, tím méně, že se snaží si život zachránit. Nelze to vyčítat ani utečencům z Afriky či Blízkého východu, kteří riskují vše, aby se dostali do Evropy. Nelze se však divit ani Evropanům, kteří z této invaze nejsou právě nadšeni. Málokdo z těch, kteří jsou dnes zhrozeni tragédií u Lampedusy, by chtěl uprchlíky z potopené lodi ubytovat v sousedním bytě. Málokdo z nich by souhlasil, aby se snížily jeho sociální dávky například ve prospěch uprchlíků z Afriky.
Lidé požadující tvrdý postup proti imigrantům nemusejí být nutně rasisté, nebo se z nich rasisté stávají spíše ze sobectví než z hlubšího přesvědčení.
I proto evropští politici vzdor patetickým prohlášením dělají tak málo pro to, aby se podobné tragédie neopakovaly. Nemají řešení, které by pomohlo a zároveň nestálo voliče moc peněz. Pasivním čekáním na další tragédii se však situace bude jen zhoršovat a Evropa se velkým výdajům nakonec nevyhne. Čím dříve se s tím začne, tím lépe, protože to umožní také léčbu tam, kde problémy vznikají. Lidem z rozvojových zemí je třeba pomáhat, aby mohli žít ve vlastních zemích, místo toho, abychom je chytali až na hranicích těch našich. To však znamená více lépe promyšlených investic v rozvojovém světě.
