Pád Silicon Valley Bank byl probrán už z tolika úhlů, že je na něm těžké hledat něco nového, o jedné věci ale přece jen příliš napsáno nebylo. Když krátce po pádu banky vystoupil americký prezident Joe Biden a prohlásil, že „Američané si mohou být jisti, že náš bankovní systém je bezpečný a vaše vklady jsou v bezpečí“, bránil tím panice hned dvakrát a z toho jednou tak, jak to v Evropě uděláme jen stěží.
Vlády umějí čarovat se zákony a v prezidentských systémech mají prezidenti a prezidentky moc nastavovat tak přísná pravidla systému včetně toho bankovního, jak jim přijde vhodné. Nic to ale nemění na tom, že když padají banky, tak jediné, čím disponují, jsou peníze současných či budoucích daňových poplatníků.
Na změnu pravidel už je pozdě, ta se mohou změnit pro budoucnost a bránit dalším pádům, minulost lze ale sanovat pouze penězi z daní či na dluh. S výjimkou toho pravidla, které říkalo, že pojištěná je jen část vkladů. Prezident Biden okamžitě prohlásil, že pojištěné je vše. Aniž by na to měl peníze.
To mu ale nevadilo, protože oproti němu je moc centrálních bank prakticky neomezená. Jejich rozvahy jsou nafukovací a záplatování špatných úvěrů či dodávání likvidity v době, kdy bankám chybí, se po roce 2008 dostalo do jejich balíčku první pomoci.
Jak se počítá inflace?
V západním světě jsou desítky, spíše stovky bank, které jsou na tom podobně jako Silicon Valley Bank, jen se proti nim zatím neseběhli vkladatelé a nezačalo panické vybírání peněz z účtů. Jenže centrální bankéři nejsou těmi, od nichž lidé a firmy čekají rázná a konejšivá slova ve špatných dobách. Nevolí se, nejsou lidem odpovědní a nejsou tak často vidět na televizních obrazovkách. I když je pravda, že v době vysoké inflace se to mohlo částečně změnit a centrální bankéři dostali spoustu pozornosti, kterou vlastně ani nechtěli.
V ideálním světě centrálních bankéřů by měla inflace být tak stejná a mírná, že by lidé ani nemuseli tušit, že nějaká centrální banka existuje. Teď o ní trochu tušíme, stejně ale kvůli inflaci zaplňují lidé náměstí po celém světě a žádají o ráznou akci vládu, nikoli centrální bankéře. Jsou to vlády, ke kterým vzpínáme ruce, ať už o pomoc, či když jim spíláme za chyby a nečinnost.
Je to o to paradoxnější, když si uvědomíme, že to byli šéf Fedu Jerome Powell a jeho kolegové, kdo zabili Silicon Valley Bank. Ne snad že by dělali něco, co dělat neměli, ale jádrem celého problému banky byly vysoké úrokové sazby. Lidé ale nečekali na vystoupení Powella, čekali na Bidena.
Zachránil je ale Fed. Vystoupení amerického prezidenta tak nebylo jen nutné, protože si to lid žádá, ale zapůsobilo jako ubezpečení, že se vláda postará, přestože se bude starat centrální banka. Když prezident řekne, že jsou všechny vklady v bezpečí, neříká tím, že to zaplatí ze státní kasy, jakkoli to lidé tak slyší.
Systém pojištění vkladů stáhl aktiva zkrachovalých bank do nově založených „přemosťovacích“ bank, které obratem získaly miliardy dolarů z centrální banky. Ne od daňových poplatníků. V eurozóně bychom něco podobného mohli udělat také, nástroje k tomu máme podobné. Nemáme ale prezidenta, který by to vzal celé na sebe a bránil tím dalším panikám.
Kolik lidí zná šéfku Evropské komise či Evropské centrální banky? Pojištění vkladů upravíme snadno, ale kdo předá takto silně zprávu lidem? Není to argument pro evropskou federaci ani proti eurozóně. Jen to ukazuje na obrovskou moc centrální banky a vlády, pokud úzce spolupracují. Ať už se vám to líbí, nebo ne. Ať už si myslíte, že banky mají padat, či ne.
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha.
