Merkelová tak vypadá jako hlavní poražená. Přitom ve skutečnosti má ke Gauckovi blíže než skoro všichni jeho podporovatelé. Dcera východoněmeckého pastora musí mít Gaucka, který ve východoněmeckých kostelech odvážně hlásal svobodné myšlenky, v úctě. Jako osamocená východoněmecká kancléřka obklopená muži ze západu země touží po dalším spojenci z východu ve vysoké funkci. A také mnohem lépe rozumí Gauckovým konzervativním názorům než jeho levicoví ctitelé.
Jenže politika je postavila proti sobě. Svéhlavý bojovník v roce 2010 přijal prezidentskou kandidaturu od levice a na to pravicová kancléřka nemohla kývnout. O dva roky později to však z donucení udělala.
O Gauckovi a Merkelové více čtěte zde:
Politicky Merkelová sice prohrála, ale lidsky je možná více než spokojená. Německo bude mít prezidenta, který vrátí do berlínského zámku Bellevue potřebný respekt k úřadu. Navíc ho jako hlavu státu budou Němci respektovat nejen proto, že je legendou boje proti východoněmeckému režimu. Vyhovuje všem i svým hodně širokým světonázorem, když se jednou označil za „levicového liberálního konzervativce“.
Německý Obama
O postavení Gaucka v německé společnosti nejlépe vypovídá jeho první – neúspěšná – kandidatura na prezidenta v roce 2010. V létě toho roku ho do úřadu navrhli sociální demokraté a Zelení jako předem poraženého kandidáta, protože pravice měla v nepřímé volbě více hlasů.
Přesto je Gauck takovou osobností, že občany přiměl ke spontánním demonstracím ve svůj prospěch, při tajné volbě okouzlil i mnohé konzervativní poslance a vládní kandidát Wulff to měl hodně těžké. Média o Gauckovi psala jako o „německém Obamovi“. Když nakonec neuspěl, věděl, že v 70 letech se taková nabídka už asi nezopakuje.
Dva roky poté, po potupném Wulffově odstoupení se znovu dostal do centra dění a byl tím sám dost zaskočen: „Pravě teď vedu velmi, velmi pěkný život. A taková nová úloha by vyžadovala velkou loajalitu, a tedy různá omezení a ohleduplnosti.“ Když však po občanech jeho mýtu podlehly i všechny velké strany, podlehl rád i on sám.
Válka a dvě diktatury
Joachim Gauck se narodil v lednu 1940 v Rostocku a svůj život často shrnuje: „Narodil jsem se za války a přežil dvě diktatury.“ Ale dokud se válka pro hitlerovské Německo vyvíjela dobře, vedlo se dobře také Gauckovým. Jeho otec Joachim – námořní kapitán – byl členem NSDAP od roku 1934, jeho matka vstoupila do nacistické strany dokonce už v roce 1932, rok před uchopením moci Hitlerem.
Dobrá léta brzo vystřídala tragická. Malého Joachima málem zabila bomba. Když se rodina po válce zase shledala, v roce 1951 otce odvedli Rusové a jako špiona ho odsoudili na půl století do sibiřského lágru. Po Stalinově smrti v roce 1955 se otec vrátil živý a podle syna přišel „s dobře zakořeněným antikomunismem v těle“.
Sledován Stasi, sledující Stasi
Mladý Gauck nevstoupil do komunistického svazu mládeže a ani se netajil se svými antikomunistickými názory. Raději přes rozdělený Berlín vyjížděl do Paříže, do západní zóny, do kapitalistického Berlína. Samozřejmě jen do doby, než v roce 1961 veškeré cestování přehradila Berlínská zeď.
Na vysněná studia žurnalistiky mohl zapomenout, a raději tedy začal studovat na evangelického pastora. Že jeho zanícení pro náboženství nebylo určující, se nikdy ani netajil. Hlavně že se více méně vyhnul marxismu-leninismu. V roce 1967 se stal pastorem, od roku 1974 ho sledovala tajná policie Stasi. V Předním Pomořansku a Meklenbursku se stal brzo známým „protistátním živlem“, který svobodně hovoří o lidských právech, míru či zničeném životním prostředí. I v těchto podmínkách pronásledování a překážek však se ženou Hansi vychoval čtyři děti. V době pádu komunismu bylo nejstaršímu Christianovi 29, nejmladší Katharině 10 let.
Když se hroutil komunismus, Gauck se okamžitě zapojil do oficiálních demokratických hnutí. Vybral si však jinou organizaci než další tehdejší mladá aktivistka Angela Merkelová. Hnutí Spojenectví 90 ho vyneslo do parlamentu, ale nepobyl tam ani rok. Stal se raději na dekádu ředitelem Úřadu spolkového zmocněnce pro dokumenty Stasi, který byl pak vzorem pro další podobné instituce v postkomunistických zemích včetně Česka.
Přes mnohé úspěchy Gauckovi nemohou radikální antikomunisté dodnes zapomenout, že když s pouhými třemi spolupracovníky přebíral kontrolu nad největší „fízlárnou“ komunistické Evropy, pragmaticky si tam nechal mnohé bývalé režimní pracovníky.
Přichází nepohodlný prezident
Po opuštění úřadu se tu a tam veřejně připomenul, především díky ochraně lidských práv. Podepsal třeba v roce 2008 Pražskou deklaraci požadující evropský den památky obětí stalinismu a nacismu. Z jeho různých vyjádření k německé politice se dají vyčíst čím dál konzervativnější postoje. V roce 2004 odsoudil protesty proti tvrdé reformě pracovního trhu. Souhlasil s německým vojenským angažmá v Afghánistánu. Naposledy se vysmál hnutí Occupy Now za romantický sen o zemi mimo dluhopisové trhy. Pochválil také bankéře Thila Sarrazina za jeho konfliktní knihu o imigraci.
Gauckův životopisec Norbert Robers to vysvětluje: „V srdci se cítí být sociálním demokratem, ale také se jasně staví za konzervativní pozice.“ Přesto si ho levice v roce 2010 vybrala za svého prezidentského kandidáta. A o dva roky později by to udělala znovu. Rozhádaná pravice se postupně přidala. Přestože nyní na Gauckovi panuje shoda mezi všemi stranami kromě postkomunistů (kteří ho logicky nemohou ani cítit), nikdo si ani nepředstavuje, že by letitý bojovník za své názory nyní poslušně přijímal názory stran.
Robers si myslí, že to bude spíše naopak: „Bude nepohodlným prezidentem – v dobrém slova smyslu pro celou politickou třídu, bez ohledu na to, kde kdo má jaké partajní zájmy.“
Obyčejní Němci se zatím s potěšením chystají, že za „Gauckův úřad“ se už nebude označovat jen jeho někdejší dokumentační archiv Stasi, ale brzo už i jeho prezidentská rezidenci v Bellevue.
Joachim Gauck
» narodil se 24. ledna 1940 do nacistické rodiny námořního kapitána; otce v roce 1951 na čtyři roky Rusové odvlekli do sibiřského lágru
» se svými antikomunistickými názory mohl studovat jen teologii, v roce 1967 se stal evangelickým pastorem
» desítky let ho sledovala tajná policie Stasi
» po převratu začal on sledovat Stasi, když se po krátkém poslaneckém angažmá stal ředitelem Úřadu spolkového zmocněnce pro dokumenty Stasi, vedl jej do roku 2000
» v roce 2010 při prezidentské kandidatuře neuspěl
» má čtyři děti se ženou Hansi, ta se však první dámou nestane; od roku 1991 žije s novinářkou Danielou Schadtovou
