Mario Draghi nedlouho před koncem své nelehké kariéry měnového kormidelníka eurozóny stačil ještě trhu rozhodit hrst svých vizitek. Peněžní rotačky roztočil tak, že i vládám těch nejnehostinnějších koutů eurozóny stačí jen kývnout prstem, aby dokázaly sehnat peníze kdykoli, na cokoli a v libovolném množství. Úrok, za starých časů matka šetrnosti a otec hospodárnosti, kvůli Draghiho mottu „whatever it takes“ zůstal jen jakousi temnou a přežitou kapitolou začátečnických učebnic ekonomie.
A eurozóna zbavená ještě nedávno obvyklých světských starostí se mezitím dál zadlužuje. Je to pochopitelné a v případě záporných úroků u vyspělých zemí dokonce racionální. Inverzní logika vypěstovaná v zasedačkách ECB totiž velí: Půjčuj si, abys neokrádal svou zemi. Důsledky této mentální převýchovy těžko dohlédnout. Snad až tenký led úvěrového všehomíru praskne, zůstane v investorech po současném optimismu alespoň stopa.
