Glosa Martina Čabana: Nastupuje ministr-údržbář

Prezident Miloš Zeman jmenoval Lubomíra Zaorálka novým ministrem kultury

Prezident Miloš Zeman jmenoval Lubomíra Zaorálka novým ministrem kultury Zdroj: ČTK

Prezident Miloš Zeman jmenoval Lubomíra Zaorálka novým ministrem kultury
Prezident Miloš Zeman jmenoval Lubomíra Zaorálka novým ministrem kultury
Prezident Miloš Zeman jmenoval Lubomíra Zaorálka novým ministrem kultury
Prezident Miloš Zeman jmenoval Lubomíra Zaorálka novým ministrem kultury
5
Fotogalerie

Česko má nového ministra kultury. Jeho uvedení do úřadu se obešlo bez zmínek o čtvrtroční ústavní anabázi s hledáním šéfa rezortu, což je asi dobře. Prezident Miloš Zeman promluvil stručně, ale nikoli bezobsažně. Důraz položil na chátrání kulturních památek jako charakteristických prvků české krajiny. „My jsme nedokázali tyto markanty, které vytvořili naši předci, téměř doplnit něčím jiným. Je to naše ostuda, ale tak se alespoň snažme zachránit to, co postavili jiní,“ děl prezident. 

První půlka tohoto sdělení je snad až příliš přísná, ale nic proti břitkému intelektuálnímu pošťouchnutí. Co se ale chápe těžko, je absolutní nedostatek ambicí obsažený ve druhé větě. Jistě, zrovna Zaorálek nastupuje do úřadu v podstatě na chvíli jako údržbář, a tak se konzervace, údržba a opravy stávajících památek jeví jako realistická priorita. Přesto bychom snad měli od každého adepta na post ministra kultury požadovat víc – především ambici napravit onu ostudu, kterou zmínila hlava státu, a rozhojnit české kulturní dědictví nad rámec stávajícího památkového fondu.

Jakkoli je péče o kulturní památky jistě důležitým bodem agendy ministerstva kultury, dělat z ní absolutní prioritu, jak činí prezident, premiér a bohužel i nastupující ministr Zaorálek, je hodně málo ambiciózní. V oblasti údržby a konzervace památek rozvázaly ministerstvu kultury ruce jednak přechod na krajskou samosprávu, na níž část starostí přešla, a jednak církevní restituce, které alespoň církevní památky svěřily do rukou hospodářů nejpovolanějších. 

Za takové situace by se péče o památky snad mohla stát ministerskou rutinou, zatímco politické priority by mohly být zaměřeny na živější projevy kulturního života. Opravený Karlštějn či rekonstruovaná budova Národního muzea jsou jistě hezkou podívanou a užitečným počinem, ale sebevědomému ministru kultury by jako odkaz vlastního působení stačit neměly.