V předvolebním rozruchu není těžké zapomínat. Na něco by se ale přece jen zapomínat nemělo. Třeba na to, co vedlo k tomu, že se uskuteční autogramiáda Jiřího Kajínka v jednom pražském knihkupectví se vší parádou příslušející ke správné celebritě včetně humbuku na sociálních sítích.
Jsou to skoro čtyři měsíce, co prezident Miloš Zeman udělil milost odsouzenému dvojnásobnému vrahovi Jiřímu Kajínkovi.
Milostí pro populárního vězně porušil prezident své slovo, že milosti bude udílet jen ve výjimečných a ryze humanitárních případech. Popřel tři podmínky, jež si sám vymezil pro jejich udělování – vážný zdravotní stav odsouzeného, jeho zajištěné rodinné zázemí a to, že nebyl odsouzen za závažný trestný čin.
Zmíněné opakovaně artikuloval i ve své předvolební kampani. Proto je milost pro Kajínka počin, který by neměl jen tak zapadnout. Slovo, jak známo, dělá muže. A dělá i prezidenta.
Soudce Petr Franc, který mimo jiné rozhodoval kauzu Berdychova gangu, výstižně konstatoval: „Prezident Zeman má z ústavy právo udělit milost, důvodům u Kajínka ale nerozumím.“ Zemanova milost je v tomto případě spojována s nedůvěrou v soudní rozhodnutí v případu dvojnásobného vraha. Jestliže si Zeman myslí a myslel, že je odsouzený Kajínek nevinný a došlo ke křivdě, měl usilovat o obnovení procesu a hledání nových důkazů. Nebo o zlepšení celého soudního systému pro spodních deset miliónů, jak nás s oblibou roky nazýval.
Autor je právník
