Jde o alibistický postoj, který trvá roky. Bývaly doby, kdy výmluvy typu „to my ne, to oni“ (třebaže se klíčových jednání stěžovatelé účastnili) budily úsměv. V situaci, kdy je Evropská unie hned z několika důvodů na pokraji existenční krize, není však pro podobné kverulantství čas ani prostor. A Schulz to zjevně cítí.
Na Českou republiku, schopnou a ochotnou kritizovat Brusel prakticky za všechno, sedí Němcova kritika jako ulitá. Aby také ne, když si země, přesněji řečeno její politická reprezentace, vytkne za hlavní priority účinkování v unii pobírání peněz ze společné pokladny (nejlépe tak, aby nám do toho nikdo nemluvil) a Schengen prezentuje veřejnosti ne jako splnění slibu volného pohybu, nýbrž jako „konec front na letištích“. Momentální halasný boj Prahy za zachování pohybu bez hranic, vznešeným slovům navzdory, toto pojetí jen podtrhuje.
Každé zapojení do určitého bloku musí být založeno na principu „dáš, dostaneš“; materiálním výhodám musí být nadřazeny obecnější hodnoty. Třeba kontinent bez válek, silnější vyjednávací pozice nebo schopnost lépe čelit krizím. Jedním z důvodů, proč se to nedaří, může být právě Schulzem napadená dvojakost v přístupu ke členství. Čili neschopnost táhnout za jeden provaz.
Otázkou je, zda není na tento oprávněný povzdech, tváří v tvář migrační vlně, úvahám o „minischengenu“ a stavbám všemožných plotů, už poněkud pozdě.
