Inspiraci je třeba hledat v Rakousku, kde je mýtné nekompromisně orientované na výnos. Náklady na provoz systému tam představují pouze pět procent z výnosů, zatímco v tuzemsku je to celých 22 procent. Čísla se sice dají zpochybnit odlišnými metodikami výpočtu, nic to ale nezmění na tom, že rozdíl vždy vychází obrovský. Veřejná soutěž má mít proto jediné kritérium: za kolik bude firma systém na daných kilometrech provozovat. Bez ohledu na použitou technologii.
Na první pohled se zdá být logické a levnější pokračovat ve využívání ocelových bran. Ty stojí, dobře fungují a patří státu. Pokud ale někdo nabídne levněji satelitní systém, proč ho dopředu vylučovat? Brány je pak možné dát třeba do šrotu, využít je jako věšáky na značky, popřípadně sofistikovaněji pro telematické technologie. Místo jednoduchosti ale na ministerstvu dopravy sledujeme směsku neschopnosti a nevůle.
Ano, ve hře jsou miliardy, což řadě filutů nedá spát, ale podobné peníze se točí i při běžné výstavbě. Pokud stát nezvládne tendr na elektronické mýto, měl by vypsat soutěž na dodávku závor a mýtných budek. Ruční výběr mýta není sice nejefektivnější a Brusel by proti němu zřejmě něco namítal, ale s poukazem na plošné zvýšení zaměstnanosti by mohl projít. Soutěž na závory by se měla konat i v případě, že Kapsch odmítne spolupracovat, jak by se na řádného partnera státu slušelo.
