Jmenovitě, když už dojde na detaily, se pak nejčastěji zmiňuje silnice R35, pražský okruh, rekonstrukce D1 a dokončení dálnic D8 a D3.
Ovoce dlouhé řady velkoústých prohlášení sklízíme právě letos, kdy se otevře devět kilometrů víceméně bezvýznamných rychlostních komunikací. To je nejméně za posledních 15 let. Stroj českého silničního stavitelství se zadřel. V běhu je jen polovičatá a také opožděná rekonstrukce D1, která bez existence souběžné tepny v podobě R35 pije řidičům krev.
V podstatě k ní dochází jen proto, aby se utratily evropské peníze, za které měla dávno stát ona alternativní spojnice Čech s Moravou. Ba co hůř, žádný delší kus nové dálnice nezačne vznikat ani v dohledné době.
Příčinou přitom není nedostatek peněz. I při osekaném rozpočtu zůstalo loni ve fondu dopravy ležet ladem přes deset miliard korun. Důvody je třeba hledat jinde. Projekty a tendry nejsou připravené, pozemky nejsou vykoupené a nevykupují se. Kraje nemají dokončeny územní plány, novela vyvlastňovacího zákona nefunguje. Výběrová řízení nesmyslně zaměřená pouze na cenu končí u antimonopolního úřadu, který nekoná.
Ředitelství silnic a dálnic se navíc ocitlo ve stadiu klinické smrti. Částečně kvůli odchodu řady odborníků, částečně kvůli strachu před kriminalizací jakékoli samostatné aktivity a částečně kvůli prosazování často pochybných regionálních zájmů jako v případě R7 u Chomutova. Ale především kvůli nestabilitě vedení organizace i samotného ministerstva.
Výsledkem je pak totální rezignace státu na výstavbu silniční infrastruktury. Investorské organizaci přitom nepomohou solitérní kovbojky typu Miloslavy Pošvářové, nýbrž omlazené a dobře placené týmy profesionálů, kteří nebudou ve střetu zájmů. Kde takové vzít, je otázka za 40 miliard.
Dobrým začátkem by mohlo být plánované zrušení nereformovatelného ŘSD a jeho nová výstavba na zelené louce v podobě státního podniku či akciové společnosti. To je ale jen první krok setsakramentsky těžké roboty, která na nového ministra Antonína Prachaře čeká.
Několik jeho předchůdců z posledních let nechalo z různých důvodů parní válec českého silničního stavitelství vyhasnout a zreznout. Prachař do něj proto nemůže naskočit a jet. Musí jej znovu roztopit a roztlačit. Na výrazný skok české dálniční sítě vpřed se proto v příštích letech netěšme. Potěšení může skýtat maximálně pohled na dálnice rakouské, které se blíží k českým hranicím. A tam se plynně napojí na české výmoly.
