Žijeme totiž v době energetického chaosu. Státy i nadnárodní organizace vymýšlejí různé podpory jednotlivých zdrojů, ty se vzájemně nedoplňují, ale kanibalizují. Chybí jakýkoli řád, ta či ona podpora se ze dne na den změní, jindy stát zasáhne a zdaní to, co už investor pokládal za svůj jistý zisk. Boj s globálním oteplováním žene Brusel do dalších opatření, která fakticky negují ta předchozí. A když navíc přijde neštěstí jako ve Fukušimě, vše je vzhůru nohama. Pro podnikatele to znamená jediné – v energetice se nevyplatí investovat prakticky do ničeho, pokud investor nemá předem slíbenou státní podporu. Navíc samozřejmě musí takovému slibu věřit.
Nová energetická koncepce by měla vnést do chaosu nějaký elementární pořádek. Měli bychom vědět, jak chce Česko, alespoň v nejbližších letech, rozvíjet jaderné reaktory, obnovitelné zdroje, plynové elektrárny. To by pak mohla být jakási kotva pro investora, ale třeba i pro banku, která by na podobné projekty půjčovala.
Potíž je v tom, že snahy aktualizovat českou koncepci zatím končily tím, že se chaos ještě více prohluboval. Loňský návrh, podle nějž zde měla vyrůst spousta nových jaderných bloků, byl na první pohled tak nesmyslný, že nemohl být žádným vodítkem pro nikoho. Novému ministrovi průmyslu Martinu Kubovi teď nelze upřít, že si pro práci na koncepci vybral dva odborníky, jimž lze důvěřovat: Danu Drábovou a Václava Pačese.
Na první pohled může jmenování Drábové působit jako pokračování megalomanských atomových vizí. Opak je pravdou. Šéfka Úřadu pro jadernou bezpečnost dobře ví, že přestřelené jaderné plány by byly kontraproduktivní. Vyslaný signál proto spíše zní: Češi hodlají v jaderné energetice pokračovat, ale realisticky posoudí své možnosti. Jmenování akademika Pačese zase naznačuje, že při posuzování, zda prolomit uhelné těžební limity, budou brány v potaz všechny aspekty. Tedy třeba i to, zda by odepsání zásob uhlí paradoxně nevedlo k většímu znečištění ovzduší ve městech, protože by zkolabovalo centrální zásobování teplem. Ke slovu se už snad nedostanou ani fanatičtí obhájci, ani fanatičtí kritici obnovitelných zdrojů.
Jistě, nabízí se také kousavá otázka, proč vlastně ministerstvo průmyslu musí všechny své delikátnější úkoly zadávat externistům. Ale budiž. Pokud by se potvrdily nynější naděje, snad by ten energetický chaos mohl být přece jen o kousek méně chaotický.
