Řešení, pokud proud uprchlíků bude sílit, nejspíš také bude mnohem nákladnější a problémy s tím spojené budou mít mnohem vážnější politické důsledky. Takže znovu – čím dříve unie zaujme k imigraci společný přístup, tím lépe.
Evropa do jisté míry zaspala a je načase, aby se probudila. Přijatá řešení a příděl financí na ně už prostě nestačí. Země, na něž tíha migrace momentálně nejvíc doléhá, si právem stěžují. Řecko, Itálie ani Maďarsko situaci nezvládají. Dublinská dohoda se v podstatě zhroutila. To je faktický stav. I kdyby bylo pravdě blíž, že Merkelovou spíše než situace ve výše jmenovaných zemích vyděsila záplava žadatelů o azyl, která zahlcuje Německo, její výzvu ke společnému postupu to rozhodně nijak neshazuje.
Evropa se musí především věnovat těm, kteří pomoc opravdu potřebují. Chtě nechtě to znamená především vytřídit ekonomické uprchlíky. Není to jednoduché, ale čísla hovoří výmluvně. Například loni ze zhruba dvou a půl milionu příchozích jen něco přes 600 tisíc lidí samo sebe označilo za uprchlíky. Ochranu, ať už azyl či jiný statut, poskytly evropské úřady zhruba čtyřiceti procentům z nich. Pokud tedy ti ostatní nebyli za uprchlíky uznáni, nejspíš šlo o ekonomické migranty. Je nutné připomenout, že sousední země, zejména pak Německo, mají podstatně benevolentnější „azylový přijímač“ než Česko. Takže počet odmítnutých žadatelů lze těžko pokládat za masový omyl tamních úřadů. Ostatně rozdíl mezi Syřany, kteří přicházejí z válkou zmítané země, a lidmi z celkem poklidného Balkánu je očividný.
Přesto, shodnout se už jen na definici ekonomické migrace bude obtížné, o dalších pravidlech ani nemluvě. Pokud se má unie dohodnout, znamená to, že bude muset přitvrdit. Například mnohem běžnější by nejspíš mělo být udělování dočasného azylu, zpřísnit by se asi musela i politika sjednocování rodin, finanční podpora a tak dál. Klíčovým pojmem by se musela stát selekce. Zní to drsně, ale pokud by se měly unijní země shodnout, těžko po Maďarsku a řadě dalších zemí chtít, aby imigrantům nabízely německý standard.
Německo, ale také třeba Francie, by musely zpřísnit podmínky, a to by část tamní populace těžko rozdýchávala. Stejně jako určité části společnosti v postkomunistických zemích nezvratný fakt, že o uprchlíky a náklady na ně je nutné se podělit. Politici by se zkrátka museli postavit proti xenofobům i skalním obhájcům migrace. To půjde ztuha.
