Kardinální je samozřejmě poslední otázka, ale vezměme to popořadě. Pokud jde o předpovědi výsledků, nemohli se výzkumníci seknout víc. Ale to zase není taková novinka. Vedle jak ta jedle byli už při prvním evropském plebiscitu, stejné to bylo i v roce 2009. Zásadní komplikací je neschopnost prognózy volební účasti. Od ní se pak logicky odvíjejí další chyby. Strůjcům volebních průzkumů to nevyčítejme, v jiných zemích to nebylo a není o moc lepší. Chybu dělá zejména ten, kdo bere čísla z agentur smrtelně vážně.
V evropských volbách v České republice vyhráli nevoliči, říká exprezident Václav Klaus. Je to všeobjímající věta, a když odmyslíme Klausovu škodolibost, blížíme se k jádru věci. Právo nevolit je v demokracii stejně silné jako právo volit. S tím politici prostě musejí počítat. Navíc to, že „nevoličů“ tentokrát bylo tolik, by měli připsat také sami sobě. Evropskou unii představují přinejlepším jako zdroj peněz. V horším případě rovnou jako pramen nesmyslných předpisů, které jsme povinni přejímat. Jako viníka toho, že si chleba nemůžeme mazat pomazánkovým máslem a – ó, hrůzo – dokonce zředěnému lihu ovoněnému esencí nesmíme říkat rum. Politici se zkrátka snaží ulovit masy a tomu přizpůsobují argumenty.
Proevropský Hrad
Pražský hrad přitom už léta není o nic lepší než Sněmovní ulice v podhradí. Když pomineme letitou antipropagandu Evropské unie z úst autora výroku o nevoličích, stačí připomenout halasně proevropského prezidenta Zemana. Ani on si nikdy neodpustí doprovodit jakýkoli výrok o osmadvacítce bonmotem o nesmyslech, které z ní pocházejí. Není divu, že zájem českých voličů o dění v evropském parlamentu se limitně blíží nule.
Politici svým nadbíháním co nejširším voličským vrstvám chtě nechtě jejich nezájem o chod dění v Evropské unii přímo živí. Ostatně srozumitelně vysvětlit, o co že to v EU jde, není nijak jednoduché. A bohužel tato schopnost rozhodně nebyla kritériem, podle nějž by partaje vybíraly své kandidáty do Evropského parlamentu.
Suma sumárum, když se řekne eurovolby, většině lidí okamžitě vytanou na mysli zákazy přicházející z Bruselu. Případně stranické půtky o místa na kandidátkách, neboli o to, kdo urve zatraceně dobře placený post europoslance. Anebo obojí. Zkrátka záležitosti, které je hlavně štvou. Volební kampaně, jejichž charakter se léta nemění, většině občanů Brusel prostě znechutily. Rekordmany v nevolení si politici do velké míry vychovali vlastními silami.