Jana Havligerová: Politická výchova rekordmanů

ilustrační foto

ilustrační foto Zdroj: CTK

Volební víkend je za námi, údiv nad jeho průběhem trvá. Rozhodně se nedá říct: „Eurovolby skončily, zapomeňte.“ Otázek se vyrojilo jako much. Jak to, že se tak výrazným způsobem mýlily předvolební průzkumy veřejného mínění? Čím to, že tolik selhal výběr lidí, které si partaje postavily do čela kandidátek? A hlavně – proč vlastně Brusel ty voliče vůbec nezajímá?

Kardinální je samozřejmě poslední otázka, ale vezměme to popořadě. Pokud jde o předpovědi výsledků, nemohli se výzkumníci seknout víc. Ale to zase není taková novinka. Vedle jak ta jedle byli už při prvním evropském plebiscitu, stejné to bylo i v roce 2009. Zásadní komplikací je neschopnost prognózy volební účasti. Od ní se pak logicky odvíjejí další chyby. Strůjcům volebních průzkumů to nevyčítejme, v jiných zemích to nebylo a není o moc lepší. Chybu dělá zejména ten, kdo bere čísla z agentur smrtelně vážně.

V evropských volbách v České republice vyhráli nevoliči, říká exprezident Václav Klaus. Je to všeobjímající věta, a když odmyslíme Klausovu škodolibost, blížíme se k jádru věci. Právo nevolit je v demokracii stejně silné jako právo volit. S tím politici prostě musejí počítat. Navíc to, že „nevoličů“ tentokrát bylo tolik, by měli připsat také sami sobě. Evropskou unii představují přinejlepším jako zdroj peněz. V horším případě rovnou jako pramen nesmyslných předpisů, které jsme povinni přejímat. Jako viníka toho, že si chleba nemůžeme mazat pomazánkovým máslem a – ó, hrůzo – dokonce zředěnému lihu ovoněnému esencí nesmíme říkat rum. Politici se zkrátka snaží ulovit masy a tomu přizpůsobují argumenty.

Proevropský Hrad

Pražský hrad přitom už léta není o nic lepší než Sněmovní ulice v podhradí. Když pomineme letitou antipropagandu Evropské unie z úst autora výroku o nevoličích, stačí připomenout halasně proevropského prezidenta Zemana. Ani on si nikdy neodpustí doprovodit jakýkoli výrok o osmadvacítce bonmotem o nesmyslech, které z ní pocházejí. Není divu, že zájem českých voličů o dění v evropském parlamentu se limitně blíží nule.

Politici svým nadbíháním co nejširším voličským vrstvám chtě nechtě jejich nezájem o chod dění v Evropské unii přímo živí. Ostatně srozumitelně vysvětlit, o co že to v EU jde, není nijak jednoduché. A bohužel tato schopnost rozhodně nebyla kritériem, podle nějž by partaje vybíraly své kandidáty do Evropského parlamentu.

Suma sumárum, když se řekne eurovolby, většině lidí okamžitě vytanou na mysli zákazy přicházející z Bruselu. Případně stranické půtky o místa na kandidátkách, neboli o to, kdo urve zatraceně dobře placený post europoslance. Anebo obojí. Zkrátka záležitosti, které je hlavně štvou. Volební kampaně, jejichž charakter se léta nemění, většině občanů Brusel prostě znechutily. Rekordmany v nevolení si politici do velké míry vychovali vlastními silami.