Návrhy změn, s nimiž vyslovila souhlas vláda, by se současné hlavy státu nedotkly. Přesto je řada z nich inspirována právě faktem, že na Hradě je Miloš Zeman. Pro změnu tak zásadní normy, jakou je pro každý demokratický stát ústava, je to velice pomýlená motivace.
Ústava není jen jeden z řady zákonů, který co nejrychleji proženeme legislativním procesem a hotovo. Problematických míst je v návrhu novely dost. Typickým příkladem je odpovědnost za zahraniční politiku. Na starou bolest se našel nový lék.
Od listopadu 1989 si naši prezidenti mysleli, že zahraniční politiku mohou dělat sami. Teď má být explicitně zakotveno v ústavě, že zahraniční politiku určuje vláda. Proč? Smysl současných ústavních ustanovení je jasný. Zahraniční politika je agendou výkonné moci, jíž je prezident součástí. Hlava státu se má s premiérem domluvit.
Kancléřský systém
Pokud to nezvládnou, a vláda chce mít přesto jistotu, že má navrch, bude nejspíš nutné prezidentovi zakázat, aby reprezentoval stát navenek. Už teď se navíc ozývají hlasy, že nad vládou přece stojí parlament a že zahraniční politika je jeho výsostnou záležitostí. Takže formulace „vláda určuje vnitřní a zahraniční politiku státu“ zavání kancléřským systémem. Volba originálních řešení bývá zkrátka zrádná.
Šéf hnutí ANO si také vynutil, aby vláda k navrhovaným změnám ústavy přibalila ještě klouzavý mandát. Opatření, s nímž tato poslanecká frakce už jednou narazila v dolní komoře parlamentu. O to víc teď celý Dienstbierův balíček vypadá jako soupis zájmů určitých mocenských skupin.
Je pravda, že ústava českého státu se rodila poněkud narychlo. Existují v ní asymetrie a nepřesnosti, které by bylo vhodné upravit. Nic například nelze namítat proti nápadu, že vybírat guvernéra a členy bankovní rady by neměl jen prezident. Přesvědčení, že tato výsada je zárukou nezávislosti centrální banky, je pochybné.
Drobky
Rozumná námitka neexistuje ani proti tomu, aby se například změnil způsob nynějšího jmenování předsedy a místopředsedy Nejvyššího správního soudu. Ale to jsou v podstatě jen takové „drobky“. Těžko jimi omluvit překotné zasahování do ústavy.
Vládní souhlas v tomto případě naštěstí nemá žádnou váhu. K prosazení novely je potřeba v první řadě 120 hlasů ve sněmovně a ty kabinet určitě neposbírá. Počin Sobotkovy vlády by se ale úplně zatracovat neměl. Tím, že předlohu posune do parlamentu, by se, doufejme, měla otevřít skutečně seriózní a zasvěcená debata o ústavě. Myšleno debata veřejná, za účasti expertů na ústavní právo.
