Problém, jak vidno, je jinde. V rozdílné a v podstatě nahodilé azylové politice evropských států. Každý z nich postupuje podle vlastního uvážení, pod tlakem přicházejících už neplatí ani dohodnuté minimum pravidel. Evropská komise, a tudíž ani bruselská byrokracie, nejsou schopny na nastalou situaci zareagovat. Tedy jinak než vyhlašováním kvót, což je kvůli odporu visegrádské čtyřky předem ztracená mise. O Evropském parlamentu je lepší nemluvit, i když na jeho obhajobu je nutno dodat, že v záležitostech, které jsou v gesci jednotlivých států, nemá žádné faktické pravomoci.
To všechno je pravda. Přesto je smutným paradoxem, že Visegrád kvůli zatuhlosti evropských mechanismů po téměř 25 letech od svého vzniku konečně našel „smysluplný“ program. Šmahem odmítá pomoc v uprchlické krizi, v lepším případě sice pomocnou ruku nabízí, leč s mnohými ale. Společnou politikou zemí V4 se stalo „ne“ doplněné o nevybíravou kritiku Bruselu a momentálně také Německa. Evropa prý „selhala“ a Berlín by měl „přestat zvát uprchlíky“. Není velkého divu, že o zemích V4 se v diplomatických kruzích přestává mluvit jako o nových členech EU a bez rozlišení se už zase hovoří o východní Evropě.
Nejhorší uprchlická krize od roku 1945, kterou Evropa zažívá, začíná mezi západní a východní částí evropského kontinentu vytvářet novou propast. Studená válka z toho nebude, ovšem dvourychlostní Evropská unie by vzniknout mohla. Některé hlasy, třeba z Elysejského paláce, se dají těžko přeslechnout.
Česká vláda v migrační rétorice patří k těm umírněnějším. Představitelé tranzitní země si to mohou dovolit. Místní úřady od června zadržely zhruba 2500 uprchlíků, v zemi požádalo o azyl 60 Syřanů. Koneckonců vládní politici zatím pomalu nemají jinou starost, než jak zkrotit zdivočelého starostu Břeclavi, který se snaží z faktu, že si stát v přidružené Poštorné dovolil vybudovat provizorní stanové detenční zařízení, vytřískat co nejvíce politických bodů.
Co si od Bruselu vnutit nedáme, už víme. Stejně tak začíná být zřejmé, že vláda svůj postoj nezmění minimálně do krajských voleb. Případnou tíži usídlování běženců by přece na svých bedrech musely nést i kraje. I proto je ticho po pěšině, když se ozvou ojedinělé hlasy říkající: Uprchlíky jsme hotovi přijmout, nabízíme ubytování, případně i práci. Takových hlasů je sice jako šafránu, ale přibývají. Alespoň ty by na odpověď neměly dlouho a marně čekat. Když už k jiným je česká vláda hluchá.
