Trestný čin hanobení hlavy státu ve sbírce zákonů nebude. Fakticky o tom ve středu rozhodla vláda, když pro poslanecký návrh nezvedl ruku ani jeden ministr. Návrh sice doputuje do sněmovny, ale vzhledem k zápornému stanovisku Sobotkova kabinetu má jen mizivou šanci uspět. Přesto je součástí širšího trendu směřujícího k větší regulaci a omezování svobody slova a projevu.
Hanobení hlavy státu mělo patřit mezi takzvané verbální trestné činy. Už tradičně jsou to nejgumovější paragrafy, které proti svým oponentům s větší či menší mírou represe využívalo jak „staré dobré“ Rakousko, tak komunistický režim.
Po listopadu 1989 byla část z nich vypuštěna (paragrafy o verbálním hanobení veřejného činitele či představitele světové socialistické soustavy). Jiné zůstaly (hanobení rasy, národa a přesvědčení). Platil ovšem konsenzus, že k nim policisté, státní zástupci i soudci musejí přistupovat s tou největší citlivostí. S rozpadem systému standardních politických stran jako by se rozpadla i ona shoda na tom, co je a co není jen veřejně projevený názor. Existují dva příklady z nedávné doby.
V rámci schvalování protiteroristického balíčku byl uzákoněn trestný čin schvalování teroristického činu. Dotyčný může přitom za takto nevhodně projevený názor dostat až 12 let nepodmíněně. Dovedeno do důsledků, postihlo by to autory na desítkách takzvaných konspiračních serverů, kteří například zpochybňují oficiální verzi o 11. září 2001. Podobně by to muselo likvidovat početnou skupinu lidí z okolí muslimských organizací podporujících sektářské boje na Blízkém východě.
Jako by se nedařilo odlišovat dvě věci: aktivní účast na teroristické operaci a schvalování podobných útoků například během facebookových diskuzí. Představme si to prakticky. Policista, státní zástupce nebo soudce se nebudou chtít kompromitovat a alibisticky opřou svoje právní stanoviska o posudky „expertů“. Ti pochopitelně vycházejí z určitých názorových východisek. Na jednom pólu jejich hodnot je svoboda, na druhém represe. Podle jejich individuálního vkusu pak budou souzeni a odsuzováni lidé, zatímco soudci si jako Piláti umyjí ruce a rádi kapitulují před moudrostí „expertů“.
Podobně riziková je novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, která začne zanedlouho platit. Komunistický poslanec Ondráček si ve sněmovně prosadil vypuštění jedné věty. V důsledku to ovšem znamená, že pokud dojde v novinách k pomluvě, může to být hodnoceno jako trestný čin vydavatele a trestem může být třeba až pozastavení činnosti vydavatelství. Přejeme si opravdu takový svět? Anebo chceme především postihovat činy a návody k činům, popřípadě výzvy k násilí? To je velké dilema dnešní doby.
