Traduje se, že jsme spořivý národ. Opravdu? Nezaměňujeme náš konzervativní způsob spoření „pod polštářem“ nebo na běžných účtech bank se spořivostí? Čísla totiž hovoří trochu jinak.
Podle čerstvě zveřejněných údajů se úspory podílejí na disponibilním důchodu Čechů v průměru zhruba deseti procenty. To znamená, že z hrubého příjmu 30 tisíc korun měsíčně odložíme tři tisíce stranou. Pro někoho hodně, pro někoho málo.
V době, kdy mzdy rostou nejvyšším tempem od roku 2008 a počet lidí s pravidelným pracovním příjmem je již po několikátý rok na rekordní úrovni a dál se zvyšuje, je poněkud znepokojující, že míra úspor českých domácností v průběhu loňského roku poklesla. A to na nejnižší úroveň od roku 2004.
To, co zaměstnanci dostanou přidáno, utratí. A k tomu ještě něco navíc. Zvýšení mezd teče do spotřeby.
Úspory jdou stranou, dost možná i kvůli stále nízkému úročení vkladů. Útraty domácností pohánějí soukolí ekonomiky, ale jak dlouho ještě vydrží? Pokud se potvrdí, že naše ekonomika je už na vrcholu cyklu a letos už ji čeká mírné zpomalení, je na čase myslet i na zadní vrátka.
Pověst Čechů jako spořivého národa příliš neobstojí ani v mezinárodním srovnání. Spořivost českých domácností je pod průměrem EU. Jen země Visegradské čtyřky mají nižší míru úspor. Samozřejmě, že je snadnější spořit z vyšších „západních“ příjmů, ale pohledem do zpětného zrcátka lehko zjistíme, že i Češi dříve spořívali více: klidně i přes 12 procent svých příjmů.
Průběh a výsledky prezidentských voleb sledujte online >>>
Od úspor nás odrazuje nejen touha si konečně pořídit něco, co jsme si doposud odpírali, ale také pocit finančního bezpečí. Ekonomice se daří, tak proč by se nemělo dařit i nám? Mnohé osoby může také deptat rozdíl mezi čistým a hrubým výdělkem a pocit, že z odvedených peněz na daních nikdy nic neuvidí, ba ani v důchodovém věku.
Ani ne tak na daních jako na sociálním připojištění odvádíme do státní kasy rekordní množství peněz. Historicky nejvíce podle statistiky, která začíná rokem 1999. Podíl příjmových a majetkových daní plus sociálních odvodů na hrubém disponibilním důchodu českých domácností dosahuje 41 procent. Ještě v roce 2000 bylo z našich příjmů v průměru ukrajováno jen 35 procent.
Stát je čím dál tím nenasytnější na jedné a rozdavačnější na druhé straně. Úmyslně, anebo ze setrvačnosti či nedostatku politické odvahy sáhnout k nepopulárním krokům? Stát systematicky pěstuje závislost občanů /voličů na sociálních dávkách. Přestože příjmy domácností rostou tempem, ze kterého jsme se naposledy těšili v roce 2008, podíl sociálních dávek na našem hrubém disponibilním důchodu není v průměru o moc nižší než v době recese. A dolů směřuje velmi pomalu.
Důsledně si tu budujeme si tu sociální stát starého evropského typu, který na sebe přenáší příliš mnoho odpovědnosti a který je už dlouho označován za prapůvodní příčinu mnoha ekonomických problémů staré Evropy.
Autorka je hlavní ekonomkou Raiffeisenbank
