Prezident Miloš Zeman je ochoten na vládní šachovnici obětovat jednoho pěšce.Tedy alespoň slíbil, že to udělá. Teď v klidu čeká, co na to Honza s Andrejem. A ti se dusí ve vlastní šťávě. Jan Hamáček kvůli stranickému pověření, aby rozehranou partii dokončil dle vlastního uvážení. A Andrej Babiš kvůli poznání, že bez jeho angažmá se záležitost, již se snaží líčit jako spor ČSSD s Hradem, prostě nepohne.Toť vše. Rozuzlení vládní šlamastyky není ani o krok blíž.
Oznámení o odvolání Antonína Staňka je pouhým slibem, zato Zemanovu prohlášení o tom, že Michala Šmardu na post ministra kultury nejmenuje, se dá věřit téměř na sto procent.Jednou už to tady bylo – loni prezident bez milosti zařízl Miroslava Pocheho aspirujícího na post šéfa diplomacie.
Vládní krize trvá, nepatrný posun je pouze v tom, že už se tak úplně nehraje o to, jak dosadit Šmardu na kulturu, ale jak ho dostat do vlády. I slepí už vidí, že jediným východiskem nejspíš bude širší rekonstrukce kabinetu. Otázka je, jestli se odehraje v režii prezidenta, anebo šéfů ANO a ČSSD.
Zeman má navrch, a to i v případě, že by demisi podali všichni oranžoví ministři. Iniciativu by tím neztratil. Například – přece by z vlády nepustil takového odborníka, jakým je ministr zemědělství Miroslav Toman! Takže žádný pád celého Babišova kabinetu podle chatrné koaliční smlouvy. Náhradníky na posty opuštěné socialisty už má Zeman jistě vytipované. Vzpurní sociální demokraté by ostrouhali a do zcela podřízeného postavení by se dostal i premiér Babiš.
Premiér s Hamáčkem žádají prezidenta o schůzku. Možná mají plán, možná půjde jen o sondáž, jak krvavou oběť bude nutné složit na oltář hradního majestátu pro záchranu koaličního vládnutí. Řečeno bez obalu, půjdou se zeptat, kolik kusů padne, aby si pokud možno oba zachovali tvář.
Spekulací o tom, jak by změny mohly vypadat, už bylo dost. V podstatě je to jedno. Pro většinu voličů stejně budou nepochopitelné, pokud jim nebudou rovnou lhostejné. Výživné téma by to v podstatě bylo jen pro opozici. Bez hrozby předčasných voleb by dál mohla z pohodlí sněmovny ostřelovat Zemana, Babiše i Hamáčka.
Opozičním politikům se proto sluší připomenout, že mnozí byli před pár lety přitom, když se hlasovalo o novele ústavy, která do procedury ústavní žaloby zapojila i sněmovnu. Původně k podání ústavní žaloby na prezidenta stačila dvoutřetinová většina kterékoli parlamentní komory. Nyní je nutný souhlas obou, čehož prakticky nelze dosáhnout.
