Odchodem z Evropské unie se britská politická reprezentace už úctyhodnou dobu zabývá. Překotný vývoj má ovšem potenciál dlouhodobě změnit stojaté vody politické scény.
Konzervativci mají našlápnuto k vítězství, ale ani jejich strana nemá na růžích ustláno. Nejen poslance rozděluje přístup k brexitu, vztahy s Borisem Johnsonem, a některé vyloučil premiér sám, když se vzpírali vládě a chtěli hlasovat podle svého uvážení a svědomí.
V této situaci by pozorovatel řekl, že pro opoziční labouristy nastala skvělá chvíle k útoku. Podobného rozdělení vládnoucích konzervativců Majorových přece skvěle využil po roce 1990 Tony Blair s jasně formulovaným středovým programem, který neobsahoval do té doby klasické teze o znárodnění, nýbrž počítal i se silnou rolí soukromého byznysu. Labouristům k tomu chybí jen dvě věci, ovšem patrně ty nejdůležitější - Tony Blair a program new Labour.
Místo toho mají Jeremyho Corbyna, který evidentně neví, co si sám má o brexitu myslet a před voliči svůj vnitřní rozpor skrývá jen velmi špatně. Společně se stínovým ministrem financí Johnem McDonnellem navíc vymysleli program, který opět koketuje se znárodněním klíčových průmyslových podniků a firem. Takový krok nemá obdoby od poválečné Attleeho vlády. Britové mají přitom „zimu nespokojenosti“, která v roce 1979 udělala za politikou keynesiánského konsenzu tlustou čáru. Něco mi tedy říká, že Corbyn novým Blairem nebude, takto radikálním programem totiž středového voliče, kterému se nelíbí silová politika Borise Johnsona, na svou stranu jen sotva získá.
V předvolebních průzkumech si naopak velice dobře vedou liberálové, kteří jsou po celou dobu konzistentní a říkají, že brexit je chyba. Ačkoli ještě nedávno byli s maličkým poslaneckým klubem na samotném okraji pádu do marginality, dnes se s nimi musí počítat. Nastane díky brexitu renesance této strany, která (vzdáleně) navazuje na odkaz Williama Gladstonea, vikomta Palmerstona a vítěze první světové války Lloyda George?
