Andrej Babiš rezignoval na další jednání a snahu postavit koaliční vládu. Místo toho ohlásil, že se pokusí sestavit menšinovou vládu hnutí ANO a nestranických odborníků. V českém frazeologickém slovníku tomuto postoji asi nejlépe odpovídá rčení o stahování kalhot daleko před brodem. Ve druhém plánu se dere na mysl ještě něco o tom, že účel světí prostředky.
Karty, které voliči ve volbách rozdali, žádnou jednoduchou hru neumožňovaly, to je pravda. Pravdou také je, že ještě dříve, než hráči u stolu vůbec dostali karty do ruky, stihli se navzájem pourážet do té míry, že už pak bylo skoro jedno, jaký list jim přijde – možnosti nějaké kooperativní hry byly omezeny na minimum. Hodně se v této souvislosti mluví o tom, kdo všechno před volbami odmítal povolební spolupráci s hnutím ANO.
Ale nemělo by se zapomínat ani na to, že také Babiš svou urážlivou a hysterickou předvolební rétorikou zredukoval koaliční potenciál hnutí ANO téměř k nule. Normálním postupem za takové situace jsou dlouhá, trpělivá jednání, postupné otupování hran nabroušených v předvolebních střetnutích a pozvolné směřování k všestranně bolestivé dohodě. To se nedá stihnout za týden.
Tím, že se Babiš po prvním pokusu o vyjednávání rozhodl, že je to zbytečná práce, znovu ukázal, jak moc si neváží politických procesů spojených s fungováním zastupitelské demokracie. Menšinová vláda z tohoto pohledu na situaci vůbec nic nezmění. Babiš může mluvit o ad hoc dohodách na jednotlivých zákonech, ale pro vládu samotnou beztak musí sehnat podporu ve sněmovně. I když... musí?
Za obvyklých okolností by politický systém zpupnost, jakou předvádí šéf hnutí ANO, trestal. Vláda bez důvěry nemá vládnout a povinností politiků všech stran je hledat shodu. V ústavě jsou nástroje, jimiž lze tyto zvyky vymáhat. Babiš má ovšem veliké štěstí, že všechny leží v rukách prezidenta republiky. A tím je dnes Miloš Zeman, který je Babišovi psovsky oddán kvůli vidině vlastního znovuzvolení. A už dal celkem jasně najevo, že šéfovi ANO odkývá cokoli, s čím na Hrad přijde.
Kde jsou časy, kdy prezidenti trápili potenciální premiéry i ústavní právníky požadavkem listiny s podpisem většiny poslanců. Třeba jako Václav Klaus Stanislava Grosse či Jiřího Paroubka. Nebo jako Miloš Zeman ještě v roce 2013 členy rozložené koalice. Babiš má dnes od Hradu bianko šek. Zeman už pro jistotu zdůraznil, že vládnout může i vláda bez poslanecké důvěry. To kdyby na to náhodou někdo od éry Rusnokova kabinetu zapomněl.
Babišův náhlý kalup za menšinovou vládou s mizivými nadějemi na důvěru působí dojmem, že šéf ANO už by skutečně rád měl obsazena jistá křesla vlastními lidmi. Namátkou třeba ministerstvo vnitra. Je to zřejmě imperativ mnohem naléhavější než touha vyhovět parametrům standardního vládnutí. A je to signál, který je radno nepřehlédnout.
