Komentář Martina Lobotky: Nedostupnost vlastního bydlení negativně ovlivní budoucnost

Sídliště Lhotka

Sídliště Lhotka Zdroj: E15 Michaela Szkanderová

Vizualizace první části developerského projektu Rohan City na Rohanském ostrově v Praze 8
Vizualizace bytového nájemního projektu ve Varšavě skupiny Heimstaden
3
Fotogalerie

Navzdory pandemii a bezprecedentnímu poklesu ekonomiky ceny nemovitostí v minulém roce překvapivě pokračovaly v kalupu z let předcházejících.

Dle společnosti Deloitte dosáhla průměrná realizační cena při prodejích bytů ve 3. čtvrtletí 70 300 korun za metr čtvereční, což bylo ve srovnání s 3. čtvrtletím roku 2019 (60 700 korun za metr čtvereční) o bezmála 16 procent více (v Praze pak meziročně o 10 procent více). Ceny nemovitostí jsou již několik let tak vysoké, že ČNB je pokládala již ve druhé polovině roku 2018 za nadhodnocené o 10–15 procent, v polovině roku 2019 pak o dvacet procent.

Poté, co 1. dubna minulého roku (přes ono nadhodnocení) podmínky získávání hypoték centrální banka uvolnila a poté, co pod nemovitostní kotel koncem září 2020 přiložila i vláda, nemohla už ani druhá vlna pandemie cenám nemovitostí stát v cestě. Výsledkem je, že dle studie Deloitte potřebujete dnes na koupi bytu o rozloze 70 metrů čtverečních více než 11 hrubých ročných průměrných mezd. Což je s přehledem nejhorší situace v Evropské unii. A situace, která je z mnoha důvodů špatná.

Za prvé, špatná dostupnost bydlení je negativním faktorem (byť ne určujícím a ne jediným) pro porodnost, a to jak pro celkový počet dětí, tak pro časování prvního dítěte. Společně se špatnou dostupností částečných pracovních úvazků a školek se jedná o další faktor, který podkopává rodinnou politiku v Česku. A nic na tom nezmění, ani když vláda zvýší rodičovský příspěvek.

Za druhé, růst nákladů na bydlení povede dle mého k poklesu podnikatelské aktivity. V zemi historicky fixované na vlastnictví nemovitostí nenahrává fakt, že potřebujete 11 let vydělávat na byt (a to byste ještě nesměli platit daně, jíst, pít…), zrovna ochotě brát rizika podnikání.

Za třetí, lidé cítí, že vlastnictví bydlení je – respektive bude – v zemi, v níž se již tři desítky let, až na malé výjimky, všichni politici tváří, že demografie se dá obelhat a že zdroje jsou pojistkou před důchodovým systémem, který za 15 let nebude stačit ani nájemné v jednopokojovém bytě na malém městě. Nebo si umíte představit, jak by to už dnes vypadalo s českými důchodci, průměrně pobírajícími 15 tisíc měsíčně, pokud by jich 90 procent bydlelo místo vlastního, jako dnes, za tržní nájem?

Za čtvrté, vlastnictví nemovitostí je významnou determinantou sociální stability. Vlastní bydlení chrání stabilitu rodiny (s vlastním bydlením rodina snese i velké příjmové šoky), posiluje vazbu na místo a, co je nejdůležitější, je charakteristikou středostavovské rodiny. Právě střední vrstva je přitom onen tmel sociální stability a bariéra vůči společenskému hrubnutí, neřkuli extremismu.

Netvrdím, že na bydlení má dosáhnout úplně každý. Ale zcela určitě není správný stav, kdy se z českého bydlení, zejména ve městech, díky centrálním bankám a vládě stalo nedostupné zboží pro široké (a rozrůstající se) vrstvy společnosti, včetně vrstvy střední. Jedinou výhodou tak je, že Česká republika začíná z tak vysokého podílu vlastnictví a potrvá desítky let, než se podíl vlastnictví (dědickým rozmělňováním, poklesem mladých vlastníků) citelně sníží a začnou projevovat negativa popsaná výše.

Což je také nejspíš důvod vládní apatie. Protože pokud ji netrápí nevalná vyhlídka demografická a důchodová, což je problém přece jen časově bližší, proč by ji trápilo, že potrvá 15 let bez jídla a pití, abyste si koupili byt?