Komentář Martina Lobotky: Pojme Praha dva miliony obyvatel?

Reality

Reality Zdroj: Profimedia

Reality
Reality
Reality
Reality
Reality
9
Fotogalerie

Trh nemovitostí se ne a ne umoudřit. Už je to rok, co se ho ČNB snaží ochladit, ceny nemovitostí si toho ovšem nijak zvlášť nevšímají. Průměrná cena prodaného bytu vzrostla ve druhém čtvrtletí meziročně o desetinu, v Praze o 17 procent.

Není divu. Poptávka stále strukturálně předstihuje nabídku, zvlášť ve velkých městech. V Praze je zhruba 650 tisíc bytů a nějakých sto tisíc rodinných domů. I kdybychom předpokládali, že byt má životnost dvě stě let, musí se jen pro udržení bytového fondu ročně postavit 3250 bytů. Přidejme k tomu dlouhodobý trend migrace do velkých měst, poptávku z řad Pražanů i Nepražanů hledajících zhodnocení kapitálu, krátkodobé pronájmy a velmi nízké hypoteční sazby – a je jasné, že v Praze by se ročně mělo postavit deset, ale raději dvanáct tisíc bytů. Staví se ovšem spíše třetina tohoto počtu. 

A vzhledem k tomu, že v žebříčku náročnosti získání stavebního povolení je Česko za Kamerunem či Gambií, nevypadá to, že bychom se měli k potřebné míře výstavby hned tak dostat. Jinými slovy: poptávka bude strukturálně převyšovat nabídku ještě léta. Možné krátkodobé výkyvy třeba kvůli ekonomické krizi s trendem nic neudělají. Co s tím?

Jsou dvě možnosti. První je laissez faire. Vysoké ceny zastaví či utlumí migraci do Prahy a postupně vytlačí obyvatele z centra, a to i ze širšího. Centrum Prahy bude kombinací prázdných investičních bytů, bytů na krátkodobý pronájem a kanceláří. Nebude o moc obyvatelnější a živější než třeba centrum Dallasu. Ti, kteří v Praze budou chtít či muset trvale žít, si budou brát hypoteční úvěry, které bude možné – později spíše nutné – dědit. Velké skupiny lidí budou celoživotně žít v pronájmu. Vzniknou nové modely bydlení jako petrohradské komunálky nebo jejich moderní reinkarnace zvaná co-housing. Vzniknou (a projdou) návrhy na vyvlastnění bytů, dělení velkých bytů a další populistická řešení.

Anebo se do celé situace vloží stát. A to jak masivní vlastní výstavbou, tak tím, že nebude výstavbě soukromé házet tolik klacků pod nohy. To by se snad mohlo podařit novému stavebnímu zákonu. Jenže i pak jsou tu důležité otázky. Je Praha připravená na to, aby v ní žily třeba dva miliony lidí? Má vedení města představu, jak bude vypadat metro, jak silnice, parkoviště, autobusy, pokud v Praze přibude půl milionu rezidentů? Nebylo by nakonec lepší, kdyby tento půlmilion zůstal v okolí Prahy a do města jen dojížděl? Než začneme řešit úlevy, podpory a dotace, je potřeba se zamyslet, co vlastně od hlavního města chceme. A jak má za deset dvacet let vypadat.

Autor je hlavní ekonom společnosti Conseq