Ministryně Alena Schillerová reagovala na kritiku NKÚ z poloviny září, že na krizi je ekonomika kvůli vysokému podílu mandatorních výdajů připravena hůř než v roce 2008. Své přesvědčení, že „jsme připraveni na horší časy“, odůvodňuje ministryně malým cyklickým deficitem (tedy očištěným o vliv fáze hospodářského cyklu). A uzavírá, že máme „jedny z nejzdravějších veřejných financí v Evropě“. Což samo osobě není zvlášť uklidňující. Může to klidně znamenat, že jsme toliko jednoocí mezi slepými.
Ano, rozpočet se na povrchu skutečně vyvíjí dobře. V prvních třech čtvrtletích letošního roku vykázal deficit (po očištění o vliv prostředků z EU na straně příjmů i výdajů) 19 miliard korun, což je „jen“ o 14 miliard horší než v roce 2018, kdy hospodaření státu skončilo v třímiliardovém přebytku. Jinými slovy zhruba vyrovnaný může být i letošní rozpočet.
To ale neukazuje, co mohlo být, kdyby… Daňové příjmy letos vzrostly o 50 miliard (6,3 procenta), běžné výdaje (bez evropských peněz) však skoro o 70 miliard. A to ještě třeba takové náklady na obsluhu dluhu byly meziročně o tři miliardy nižší. Čili stát utratil všechno, co získal navíc, a ani tak mu to nestačilo na financování běžných výdajů.
Vysoký podíl mandatorních výdajů navíc omezuje manévrovací prostor vlády. V případné hlubší krizi spojené s napětím na dluhopisových trzích se jakýkoli teoretický český „New Deal“ bude rodit velmi, velmi obtížně.
Rozpočet v sobě také nese neřešený důchodový systém a masivní infrastrukturní deficit, který současná vládní investiční aktivita skoro nijak nesnižuje. Zemi chybějí dálnice, startovací byty, internetová infrastruktura… To vše v číslech o plnění rozpočtu vidět není.
Kdo má tedy pravdu – NKÚ, nebo ministerstvo financí? Dle mého je pravda uprostřed. Stát je vcelku dobře připraven na krátkodobé zpomalení či mírnou recesi. V podstatě na to, co Američané nazývají „business as usual“. Na recesi hlubší, neřkuli na problémy, které se projeví za deset dvacet let, však nejsme připraveni o nic lépe, ba snad i hůř než v minulosti.
