Oslavy třiceti let od pádu komunismu, pro nějž se v Česku vžil melancholicky estetizovaný pojem sametová revoluce, jsou pochopitelně zabaleny především do nostalgického vzpomínání. Pokoušíme se zpřítomnit neopakovatelnou atmosféru, naděje a plány. Vyleštit listopad 1989 jako magický totem, snad abychom trochu oživili truchlivější dobu současnosti, která se vyznačuje rozpolcením společnosti; ostrým konfliktem mezi těmi, kdo by přece jen pořád chtěli navazovat na „samet“, a těmi, kteří by raději zapomněli a pádili co nejsnadněji a nejrychleji tam, kde nám „bude líp“, ať to stojí, co to stojí.
I po 30 letech žijeme sen o osudovém dějinném zlomu, po němž už vše bude vyřešeno, neboť liberální demokracie dokázala, že je nejživotaschopnějším modelem organizace společnosti. V roce 1989 jsme intenzivně oživovali touhu po demokratickém kapitalismu, který ovšem na západ od nás pod tlakem globálních změn už několik let ztrácel svou spojující sociální sílu a schopnost vyvažovat dopady nekonečně zrychlených toků kapitálu. A úplně stejně intenzivně se dnes přimykáme k naději, že po drobných opravách se nám tento starý dobrý systém zase podaří nahodit a rozjet na plné obrátky k oné dávné sociální efektivitě, po níž jsme v roce 1989 toužili.
O „vyčerpání utopických energií“ píše již v roce 1985 doyen německé Frankfurtské školy, filozof Jürgen Habermas. Sociální stát starého typu je podle něj mrtev, globální kapitalismus rozpustí všechny staré modely a Západ ztratí svou poslední utopii. Přesto tuto vyčerpanou utopii stále znovu a znovu hledáme, jak je cítit z dojemného vzpomínání na listopad. A bojíme se, tak jako tehdy, přijít s něčím novým, s něčím svým. Svět tehdy v roce 1989 od nás, od zemí, které prožily komunismus, čekal nějakou novou utopii. A my jsme byli schopni přijít jen s tím, že napodobíme to, co dělal Západ. Že budeme budovat kapitalisticky živený sociální stát v době jeho aktuálního rozpadání.
Ani dnes nemáme žádnou novou utopii – ideu národa, řekl by Palacký, politickou vizi, poznamenal by Havel. Nemyslíme na další vlnu občanské emancipace ani na objevování kořenů společnosti, která je pořád i v globálním světě bez hranic zajata adjektivem „národní“. Chceme se zase jen vracet. Tam, kde by nám bývalo bylo dobře…
Toto navracení se k vyčerpané utopii je největším omylem sametové revoluce. Omylem, který se bohužel vrací i po třiceti letech. Je třeba otočit čas, nerozplývat se v minulém. Obrátit se a hledat jinde. Najít se v budoucnosti!
