Levice–pravice, liberálové–konzervativci, vláda–opozice, Babiš–Antibabiš. Ve zdánlivě neprostupných politických bariérách se v posledních dnech objevilo několik trhlin. Ať už šlo o postoje k likvidaci íránského generála Solejmáního, zvýšení rodičovských příspěvků či o zálohované výživné. Na těchto příkladech se ukazuje, že politická scéna není rozdělena tak, jak by se zdálo.
Jako ideologicky mimořádně zamotané – a svým způsobem i pikantní – politické téma se v Česku ukázal nálet na Solejmáního. Asi nepřekvapí, že jej komunisté využili k výpadům proti militantním imperialistům z Wall Streetu. Že jsou teheránští teokraté z ideologického pohledu také nepřítelem českých soudruhů, šlo na vedlejší kolej. Kritika amerického útoku od „stínového ministra zahraničí“, toho času ministra kultury Lubomíra Zaorálka, následně ukázala, jaké názorové příkopy existují v ČSSD.
Značným překvapením mohly být pro některé příznivce TOP 09 a Trikolóry výhrady vůči likvidaci Solejmáního, které zazněly od Karla Schwarzenberga a Václava Klause. Nutno ale dodat, že šlo o výhrady z různých názorových pozic.
Ideový rozruch ze dvou různých stran vyvolal v jiné věci adept na šéfa lidovců Tomáš Zdechovský se svými statistikami počtu homosexuálů v jeho straně. Jedněm to zavánělo homofobií, konzervativně naladění voliči KDU-ČSL zase byli zaskočeni vstřícnými slovy vůči sexuální menšině.
Poněkud neobvyklá situace nastala u zvýšení rodičovských příspěvků. Proti selektivnímu přístupu se ozvala nejen koaliční levice, ale i většina opozice včetně té pravicové. V prvním případě šlo spíše o všeobecnou zálibu v rozhazování státních peněz, ve druhém přišly na přetřes argumenty o spravedlnosti a podpoře rodin.
A uvnitř vládních šiků se rýsuje další podobný spor, tentokrát o zálohované výživné. Prosazují jej sociální demokraté, výhrady zaznívají hlavně z řad ANO. Jasněji nebo také bojovněji bude příští týden po jednání koaliční rady.
Zažili jsme už ale i opačné případy, v nichž převážila nutnost držet protivládní či protibabišovskou pozici nad obvyklými názorovými postoji. Jako v případě kritiky EET ze strany vzývačů absolutní transparentnosti, digitalizace a zveřejňování všeho možného.
Každopádně se ukazuje, že dominantní roli v dnešní politice hrají sympatie a antipatie. A že když jsou potlačeny, dokážou podobným jazykem mluvit i síly jinak odstředivé. A také že o občasná překvapení není ani v éře nynější strnulosti nouze.
