Komentář Petra Peška: Uprchlické tirády

Jan Hamáček ČSSD, místopředseda vlády a ministr vnitra ČR

Jan Hamáček ČSSD, místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Zdroj: Michael Tomeš

Jan Hamáček ČSSD, místopředseda vlády a ministr vnitra ČR
Přerozdělování migrantů je aktuální téma
3
Fotogalerie

Zlí Češi nechtějí pomoci pár desítkám sirotků z válečných oblastí. Pozor na cizáky, jsou jen rizikem, radši se postarejme o tisíce vlastních strádajících. Tak nějak vyznívá shrnutí extrémních pohledů na řeckou žádost o přijetí čtyřiceti nezletilých uprchlíků. O čem to vypovídá?

O tom, že české politice vládnou povrchnost a nedostatek rozhodnosti. Když to vezmeme z humanitárního hlediska, neměl by opravdu být problém pomoci pár desítkám dětských sirotků z válkou sužovaného regionu. Žádná souvislost s pomocí českým sirotkům či bezdomovcům samozřejmě neexistuje. I když konkrétně Tomia Okamuru, který se tím na sněmovní půdě oháněl, lze politicky pochopit. Vycítil příležitost, jak se připomenout a mobilizovat voliče prchající jinam.

Na druhé straně i výlevy o českých hyenách jsou mimo mísu. Zavánějí ostatně podobným oportunismem, jsou na hranici politického kýče. A především jsou projevem nezodpovědnosti. Dávat zdrženlivý postoj do příkrého rozporu s odhodláním pomáhat uprchlíkům z válečných oblastí je skutečně nefér. Pomáhat lze a Češi pomáhají, jen si to nepleťme s premiérovým stavěním „vzdušných“ sirotčinců v Sýrii.

Je třeba mít na paměti, že nemáme přesvědčivé informace, o koho přesně jde. Na jedné straně slyšíme o dětech, sirotcích prchajících před válkou a ohrožených pobytem v prozatímních táborech. Zároveň ale – například od ministra vnitra Hamáčka – o „nezletilých bez doprovodu“, tedy ne nutně bez žijících rodičů, možná chlapcích starších 15 let, pravděpodobně z Afghánistánu či Pákistánu. Což už je trošku jiný obrázek. A Hamáčkovy argumenty pak dávají jistý smysl.

Nyní se podle oficiální verze českých úřadů čeká na upřesnění, koho bychom se měli ujmout. Do té doby jsou veškeré závěry předčasné. Pokud jde opravdu o dětské uprchlíky a sirotky, pak to jistě lze zvážit. I kdyby šlo o výjimku. Zároveň je ale třeba se mít na pozoru. Jednak před bezpečnostními riziky – ta skutečně nejsou žádnou chimérou. Dále pak také před „efektem jezinky“. Přijmeme-li jednu skupinu, proč ne další? A samozřejmě by šlo i o nahlodání odporu vůči přerozdělovacímu mechanismu, byť slovo „kvóty“ je v řecké žádosti údajně zmíněno jen jako jednorázový nástroj.

Úterní rozprava a následné hlasování v Poslanecké sněmovně skončily tím, že žádná debata o řecké žádosti nebude. Sice by hrozily další vyšponované výlevy na obou stranách, alespoň se ale mohlo dojít k nějakému závěru pro další podobné případy. Jako mnohdy jindy ale zvítězilo rozhodné „nevím“.