V pondělí vyvrcholil boj o první kořist z brexitových tahanic. O dvě evropské regulační agentury, které se na jaře 2019 budou stěhovat z Londýna. Dopadli jsme jak sedláci u Chlumce.
Měli jsme dobrou šanci. Technicky byla česká nabídka pro Evropský orgán pro bankovnictví připravena dobře. Na jaře se dokonce podařilo přesvědčit Karla Dobeše, který svou šikovnou diplomacií a neústupnou tvrdohlavostí dostal do Prahy Galileo, aby zaštítil i snahu získat sídlo druhé evropské agentury.
Dávalo smysl říci si o sídlo EBA a z naší politické slabiny (nemáme euro) udělat výhodu – tedy snažit se politicky vyvážit roli Evropské centrální banky ve Frankfurtu. Jenže rozhodující byla nakonec schopnost kandidátů hrát diplomatickou hru na dostatečně vysoké úrovni. A tady jsme naprosto selhali.
Někteří svádějí český neúspěch na takzvané korekční koeficienty platů. Evropští úředníci mají centrálně stanovený plat, který se následně upravuje podle toho, jak levně nebo draze je v místě, kde působí. Úředník v Bruselu má sto procent sazby, úředníci v Londýně 142 procent. V Praze je to 73, v Sofii jen 51 procent. Takové změny platů by ale hrály v rozhodování klíčovou roli, pokud by o svém novém sídle rozhodovaly samy agentury. Jenže rozhodnutí bylo na členských státech.
Hlasovací procedura nám dávala šanci dohodnout se, kdo nás podpoří a co mu za to nabídneme. Dělali to všichni a rozhodně se neomezovali na hokynářský obchod „vy nám bankovní agenturu, my vám lékovou“. Do hry vstupovaly nabídky podpor v jiných evropských otázkách, vedla se debata i o volbě členů Rady bezpečnosti nebo o ochotě umístit více vojáků NATO v Pobaltí.
Byly země, které měly jasně rozmyšleno, co budou za podporu chtít, a byly země, které měly detailní strategii, co komu nabídnou. Dohody se dělaly týdny předem na vysoké úrovni. Tedy alespoň v zemích, které umějí diplomatickou hru hrát. Vyjednávali premiéři, ministři, seniorní diplomaté. Naproti tomu u nás bylo kvůli volební kampani a následné depresi z výsledků ticho po pěšině.
Ano, vyjednat výhru bylo složité. Nejsme v eurozóně, k EU se stavíme vlažně, pověst euroskeptiků, kterou se v letech 2014 a 2015 dařilo mírnit, je kvůli hloupému postoji k migrační krizi a rétorice vítězů voleb v plné síle zpátky. Ale pokud by naše diplomacie stála za něco, měli jsme se dostat minimálně do druhého kola.
A pokud bychom dokázali vyjednat alespoň koalici „středu a východu“, mohli jsme být ve finále. Jenže naše pověst, pasivita a neschopnost kreativní diplomacie znamenaly, že skvělá práce těch, kteří naši kandidaturu chystali, spadla pod stůl.
Pondělní propadák by měl sloužit i jako hlasité varování, jak naše evropské lavírování vnímají země západní Evropy. Už brzy se bude jednat o reformě EU, o novém rozpočtu – všude tam můžeme dopadnout stejně špatně, pokud se nevzpamatujeme.
Autor je bývalým státním tajemníkem pro evropské záležitosti
