Ještě 2. března, tedy více než týden po ruské invazi na Ukrajinu, která vystřelila ceny komodit, člen Bankovní rady ČNB Tomáš Holub konejšil veřejnost tvrzením, že růst ekonomiky bude sice pomalejší, ale kladný, a že inflace bude sice vyšší, ale o moc nepřesáhne jedenáct procent (a i to až v dubnu či květnu). Za pouhé tři týdny je všechno jinak.
Již únorová inflace, zveřejněná desátého března, přesáhla 11 procent a nezdá se, že by byl se zdražování konec. I šéf ČNB v nedávném rozhovoru vcelku otevřeně přiznal, že se inflace nad hranici 10 procent podívá nikoliv nevýrazně a že se ani koncem roku na „normální“ úrovně, jak původně ČNB slibovala, nevrátí.
Ve světle únorových, tedy stále ještě vesměs předválečných, cenových dat ale ani neměl jinou možnost: ceny průmyslových výrobců poskočily v únoru o více než 21 procent, zemědělských producentů o skoro 23 procent a stavebních prací o bezmála 9 procent.
Všechny tři kategorie mají přitom nakročeno k dalšímu urychlení ve druhém a třetím pololetí: vyšší ceny energií, odchod spousty ukrajinských pracovníků, slabé osevní plochy na Ukrajině zvýší cenové tlaky ve všech těchto oblastech. Od koruny meziročně silnější o pět procent zázraky v krocení výrazně dvouciferné inflace čekat nemůžeme.
Na jedné straně se jedná o učebnicový stagflační šok: vysoké ceny komodit zvýší inflaci, tím pádem utlumí růst. Na druhé straně se však český trh práce i celá česká ekonomika dlouhodobě přehřívají: fiskální deficity jsou obrovské, nezaměstnanost v Česku nejnižší v Evropské unii, jádrová inflace je na 10 procentech.
Zpomalení nebo i zastavení tempa růstu ekonomiky s tím moc neudělá, inflační očekávání byla již před ruskou agresí na Ukrajině dost rozvolněná. Spoléhat na to, že uvědomělí občané uvěří slovům Petra Krále, ředitele sekce měnové ČNB, že „to, co každý může udělat pro nízkou inflaci v budoucnosti, je věřit již dnes tomu, že dvouprocentní inflace skutečně opět bude“, je naivní a nebezpečné.
Sama ČNB je tak v patové pozici. Na jedné straně vidí extrémně vysokou vnitřní (i dovezenou) inflaci, a to v prostředí neexistující nezaměstnanosti: za většiny okolností tedy jasný případ pro další růst sazeb. Na straně druhé panuje obrovská nejistota, co všechno inflace na úrovních neviděných skoro 25 let společně s válkou takřka na našich hranicích způsobí.
Co s tím tedy ČNB může udělat?
Zaprvé, musí zatlačit na vládu. Bez podstatného fiskálního utažení bude krocení inflace jen skrze měnovou politiku mnohem složitější, bude-li vůbec možné. S ohledem na budíček, který ruská agrese vůči Ukrajině všem západním zemím žijícím v představě permanentního míru připravila, na uprchlickou situaci i na rychlý růst cen energií je nejvyšší čas na výrazné zvýšení daní.
Naše země je s dvousetmiliardovým strukturálním deficitem extrémně zranitelná zevnitř i zvenčí. Bohužel, ministr financí Stanjura si to stále neuvědomuje a opájí se zemanovskou vizí růstu příjmů skrze zrušení pár daňových výjimek. Přitom zvýšení daní umožní zabít dvě mouchy jednou ranou: odsaje přebytečnou poptávku domácností, tudíž zkrotí inflaci, a umožní vyšší výdaje na obranu i na solidaritu s chudšími.
Zadruhé, ČNB musí přinutit posílit kurz, a to i pomocí devizových intervencí. Kurz má oproti sazbám výhodu v tom, že je přesnější než hodně „tupý“ nástroj v podobě sazeb: posílení kurzu se negativně dotkne „jen“ "čistých" exportérů, zatímco vysoké sazby zasáhnou úplně každého.
Posílení kurzu o dalších pět procent, tedy někam pod 23,50, sice také nesníží inflaci na cíl ČNB, ale v kombinací se snížením poptávky skrze daně a bazickým efektem může v polovině příštího roku inflaci dostat mezi 3 až 4 procenta. Je tak načase, aby vláda a ČNB začaly konečně tahat za jeden provaz.
