Zacouvání Martina Stropnického z původně ohlášené kandidatury na prvního místopředsedu a posléze i na řadového místopředsedu se navenek obešlo bez emocí, bez hluku. Souběžný pohyb ministra životního prostředí Richarda Brabce, který původně také chtěl být místopředsedou, poskytl kvalitní průvodní historkou o gentlemanské dohodě, že ministři budou řídit rezorty a nejvyšší vedení strany přenechají jiným. Odměnou bylo oběma pohodlné zvolení do širšího předsednictva. O dvou nejvyšších funkcích bylo rozhodnuto ještě před hlasováním, protože nebyli protikandidáti. Předseda dostal v tajné volbě sto procent hlasů. Sněm zkrátka běžel jako na drátkách, snad s výjimkou škobrtnutí při volbě osmého člena předsednictva. Pokud někdo doufal, že stranické otěže kloužou Andreji Babišovi z rukou, měl by se honem probudit.
Pravda, ještě na žádném stranickém sjezdu se před volbou vedení a během ní nediskutovalo tak málo, přesněji řečeno vůbec. Necelé dvě stovky delegátů zvedaly ruce a házely hlasovací lístky na určená místa. Z té disciplíny mrazí, ale na druhé straně – co čekat? K projevům nějaké stranické nespokojenosti či neposlušnosti není odvaha, ale – a to zejména – ani důvod. Hnutí vrší jeden volební úspěch na druhý, preference rostou, Babišova pozice ve vládě je silná a bez problémů mu projde sebetvrdší výpad proti koaličním partnerům. Hnutí jede na vlně euforie, která v očích delegátů i voličů hravě překryje pověst i minulost Radmily Kleslové stejně jako nevybíravé postupy proti odchylkám od předsedovy linie. Stěží se dá očekávat, že hnutí začne hnít zevnitř tři roky po vzniku a rok a čtvrt po historickém úspěchu. To by ukočíroval i mnohem horší manažer, než je Babiš.
Jinými slovy, po víkendu je jasné, že ANO se samo neporazí, alespoň ne v dohledné budoucnosti. O to, aby se jeho drtivý a znepokojivý nástup zastavil, se musejí postarat jeho političtí soupeři včetně koaličních partnerů. Hlavními slabinami ANO jsou kult osobnosti (pro příležitost sněmu vznikl velký Babišův portrét poskládaný z jeho oblíbených hesel, po volbě vnější plášť budovy, v níž se sněm konal, ozářil světelný nápis Máme předsedu) a ideová neukotvenost. S tím prvním se bojuje těžko, je to spíš dlouhodobé riziko pro samotnou stranu. Ale proti tomu, aby Babiš tak snadno prodával absenci programu a ideologie jako velkou ctnost, se bojovat dá. Je otázkou, zda na to dnes mají klasické strany ještě kredit, schopnosti a sílu, nebo zda spíše podlehnou svůdné myšlence nápodoby Babišovy antipolitiky. Pokud by podlehly, má majitel Agrofertu na dlouhá léta vyhráno.
