Všichni tři exposlanci v době spáchání údajného trestného činu skutečně měli imunitu a jejich jednání nepochybně (nějak) souviselo s výkonem mandátu poslance. Přesto lze říci, že verdikt je nešťastný a bylo by nám bez něj lépe.
Nejde o to, jak občas bývá slyšet, že by Nejvyšší soud širším výkladem imunity umožnil poslancům za dveřmi domu ve Sněmovní ulici klidně i mordovat nemluvňata, aniž by jim hrozil trest. To je vedlejší problém, o nějž nechť se přou právníci třeba do aleluja. Už tak ostatně činí. Hlavní škodu verdikt napáchal prostě a jednoduše tím, že pravděpodobně ukončil celou kauzu poslaneckých trafik. A ukončil ji vlastně násilně – bez pointy, bez katarze. Dřív, než z ní stačilo vyplynout něco kloudného pro budoucí politickou praxi v české kotlině.
Soud totiž udělal vše, aby se vyhnul hodnocení jednání tří pravicových rebelů, neřekl, zda bylo, či nebylo zavrženíhodné, či dokonce trestné. Z procesně-právního hlediska je to zcela správný postup, jejž nelze brněnským soudcům vyčítat. Jenže z hlediska celého případu a jeho dopadu na české politické tradice a zažité postupy je to nepříjemné. Místo aby Ištvan dostal šanci svou zatraceně vysokou hru vyhrát, nebo prohrát, Nejvyšší soud jednoduše zhasl světlo, prohlásil, že karty neplatí a hrát se nebude.
To je pro všechny, kteří od velkolepého spektáklu právem čekali velkolepé rozuzlení, dost traumatizující. Jediný hmatatelný a širokému publiku až příliš snadno srozumitelný výsledek je ten, že exposlanci se zase schovali za imunitu, takže nebudou muset ani odpovídat na nepříjemné otázky, natož čelit soudnímu rozhodnutí.
Celé to prostě bylo tak velké a pompézní, že si to zasloužilo dramatičtější vyvrcholení. Ištvan se mohl děsivě ztrapnit před soudem a ušít si z ostudy kabát kvůli tomu, že politickou dohodu chtěl vydávat za korupci. Nebo si mohl vysloužit ostruhy a skutečně prokázat, že lze určit hranici mezi politickou dohodou a korupcí a exposlanci že ji překročili. Cokoli z toho nebo i něco mezi tím by mělo význam, jen ne tenhle nanicovatý konec.
Vinu na tomto zklamání nese v první řadě sám Ištvan, který zjevně podcenil bojovou přípravu. Argument imunitou není zase tak objevný, aby nešel předvídat.
Trafikami zkrocené rebely vinit nelze. Jsou beztak dávno politicky mrtví a navrch se nacházeli v pozici obviněných, z níž plyne nezadatelné právo využít všechny možnosti, jak se z potíží vysekat. Což učinili a velkou část veřejnosti tím odsoudili do nepříjemné role zklamaných diváků.
