Odborářskému bossovi Jaroslavu Zavadilovi se hroutí svět, což se projevuje především zvětšujícími se trhlinami v jeho argumentaci. Na jedné straně z tribuny volá, že dobře se dnes žije jen podvodníkům tyjícím ze současného korupčního systému.
Na straně druhé ovšem připouští, že na pražské demonstraci se sešlo málo lidí, protože pro ně odboráři nevypravili autobusy, a s lítostí konstatuje, že nálada lidí ne a ne uzrát na generální stávku.
Zavadil se dlouho snažil malovat obraz Česka jako rozloženého státu, v němž jsou za rohem revoluce, defenestrace a podobné dějinné jevy. Nízká účast u posledních voleb i na „velké“ protivládní demonstraci definitivně dokázaly, že je to obraz z gruntu falešný. Naštvanost nepřekračuje míru obvyklou pro období, v němž se ekonomice ani vládě nevede. Není to nic pěkného, ale revoluci z toho Zavadil nevyrazí, kdyby se z tribun ukřičel.
