Ta se dál jeví jako jedna z osudových chyb českých zákonodárců, která přispěla k rozkolísání parlamentního pořádku, přičemž plný rozsah důsledků tohoto úderu stále ještě nelze dohlédnout. Zeman se nestal stabilizačním prvkem politiky, což by hlavě státu velmi slušelo.
Naopak si začal uvnitř pochroumaných ústavních mantinelů vykopávat větší a větší prostor, což vyvrcholilo jmenováním první čistě prezidentské vlády v moderní české historii. Od té doby už vnější politické okolnosti Zemanovi tolik nepřály a bez jejich pomoci jsou prezidentské pravomoci přece jen úzké, jak ukázaly Zemanovy neúspěšné pokusy o politické loutkářství s odcházejícími ministry Válkovou a Chládkem.
Krátká éra Rusnokova kabinetu nicméně ukázala, že sebemenší okénko příležitosti ke zvýšení vlastní důležitosti Miloš Zeman bez váhání rozrazí dokořán.
Když se mu přestalo dařit na domácí scéně, vrhl se Zeman s plnou vervou na vlastní zahraniční politiku. Ve většině případů jednal skutečně na svou vlastní pěst a ocital se zcela mimo domácí i evropský mainstream. Jeho neskrývaný obdiv k ruskému totalitarismu, silně proruský pohled na ukrajinskou krizi a absolutní fascinace čínskými penězi průběžně staví Česko na mezinárodní scéně do nepříjemných pozic.
Ani v aktuální debatě o uprchlících Miloš Zeman nezvládá sehrát roli společenského a politického pilíře a zatímco vládní postoje k migraci se postupně přece jen zmírňují a racionalizují, Zeman bez zaváhání zaujal nejlacinější populistickou pozici založenou na vágní, ale o to barvitější hrozbě neslučitelnosti kultur.
Je zajímavé, že zatímco kulturně odlišní uprchlíci utíkající před totalitními režimy a válkou Zemanovi smrdí a považuje je za bezpečnostní riziko, penězům tekoucím z kulturně odlišného totalitního státu, penězům, které si podmaňují miliardové kusy české ekonomiky, prezident nadšeně a v hlubokém předklonu dělá dveřníka.
Z uvedených důvodů lze říci, že Zeman zatím není dobrým prezidentem. Stručně řečeno proto, že není, ale hlavně se ani nesnaží být konsenzuální a obecně řečeno více spojovat než rozdělovat.
To vyniká zejména ve srovnání s jeho slovenským protějškem Andrejem Kiskou, který přes svou nezkušenost a místy neobratnost nakonec zvládá, třeba se zpožděním, zaujímat státnické pozice. Jeho poslední projev o uprchlické krizi rozhodně patřil k tomu lepšímu, co v evropské debatě zaznělo. O Zemanovi se nic takového říci nedá.
