Martin Čaban: Příliš barevné kulisy

ministr financí Andrej Babiš, premiér Bohuslav Sobotka a vicepremiér Pavel Bělobrádek na schůzi Poslanecké sněmovny

ministr financí Andrej Babiš, premiér Bohuslav Sobotka a vicepremiér Pavel Bělobrádek na schůzi Poslanecké sněmovny Zdroj: ctk

Předseda Senátu v rozhovoru pro náš list docela trefně pranýřuje prezidenta Zemana. Vytýká mu, že státnická témata vyměnil za provinční půtky s premiérem a krátkozraký lov politických bodů. Je to kritika, kterou by v jistém smyslu bylo možné rozšířit na celou českou politickou scénu. Pro to, co se dělo v posledních dnech minulého týdne ve vládě i v parlamentu, se slovo provinčnost docela hodí.

Všechno se nadále točilo kolem případu Čechů unesených v Libanonu a kolem úniků informací. Sama o sobě tato témata rozhodně nejsou triviální. Leč způsob, jímž se jich politické elity zhostily, zrodil jen další frašku v řadě.

Ručička seizmografu hlídajícího stabilitu vládní koalice se mírně zachvěla, když se lidovecký vicepremiér Bělobrádek pohádal s šéfem ANO Andrejem Babišem. Přeli se o to, zda slova předsedy lidovců, že ministr Stropnický by měl zvážit své setrvání ve funkci, byla, či nebyla výzvou k rezignaci.

Ministru obrany se nakonec dostalo jen jemného pokárání od premiéra. V dalším dějství se schůze Poslanecké sněmovny dramaticky uzavřela očím veřejnosti, aby se na ní probraly utajované skutečnosti, ovšem poslanci si ani v utajení nedokázali schválit program. Do toho místopředseda TOP 09 Ženíšek blouzní o ústavní žalobě na prezidenta Zemana, který se podle něj měl dopustit velezrady, když na regionálním setkání s občany potvrdil jednu z informací uniklých z tajných služeb. Takhle my tu žijeme, chtělo by se zvolat.

Nikdo soudný by nechtěl být v kůži představitele státu, kterému na stole přistanou podmínky únosců.

Není divu, že v takových barvitých kulisách se ztratí šedé, ale podstatné otázky, které celé dění vyvolává. Především se ukazuje, že novým politikům nové doby sice možná chybějí tradiční klientelistické vazby, ale chybějí jim také elementární politické návyky, v tomto případě především schopnost v příhodných chvílích mlčet. To se při setkání s tak citlivým tématem, jako je vyjednávání s únosci, projevuje skutečně nepříjemným způsobem. Nikdo soudný by nechtěl být v kůži představitele státu, jemuž na stole přistanou podmínky únosců. Taková situace nemá žádné dobré řešení a všechna ta špatná jsou politicky velmi nákladná.

Právě proto, aby se politik nerozhodoval primárně podle krátkodobých politických zisků a ztrát, drží se všechny informace kolem podobných kauz pod pokličkou. Ta má v tomto případě podobu obecného kánonu, že s únosci a teroristy se nevyjednává. Všichni v zásadě vědí, že to není tak úplně pravda, stejně jako by všichni měli vědět, jak zhoubné může být to oficiálně připustit. Porušení této zásady, ať už zaskočeným ministrem nebo rozšafným prezidentem, je zásadní chybou, jejíž skutečné dopady ukáže teprve čas.

A právě z této chyby by se měli čeští politici poučit, místo aby zabředávali do malicherných sporů o slovíčka a o to, kdo je a není ruským agentem nebo velezrádcem. Je jasné, že opozici to nedá a chce do vlády tepat. Má na to plné právo, ale měla by jej vzhledem na citlivost otázky uplatňovat se smyslem pro uměřenost.