Nijak neospravedlňuje stamilionové náklady na organizaci dalších voleb ani utrpení voličů tváří v tvář dalším předvolebním kampaním a aférám s jejich financováním.
Nikdo se ani nepokusil přijít s odpovědí na základní otázku, zda česká demokracie potřebuje přímo volenou hlavu státu a zda, případně jakým způsobem taková volba český demokratický systém vládnutí vylepší. Návrhu nepředcházela žádná diskuze, která by dokázala tuto změnu ospravedlnit jiným argumentem než vágním výzkumem veřejného mínění a ještě vágnějšími sliby ve volebních programech politických stran.
Debata o pravomocích prezidenta, která by měla za normálních okolností podobnou změnu intenzivně provázet, byla naprosto odbytá. Dokonce se zcela absurdně změnila v pouhý boj o zachování alespoň současných pravomocí proti snaze je velmi výrazně omezit. Což je vzhledem k tomu, že přímo volený prezident bude mít nejsilnější možný demokratický mandát plně srovnatelný s parlamentem, naprosto tristní. Nakonec se pravomoci prezidenta podle současného návrhu sice maličko, ale přece jen omezují. Smutné.
Bohužel podle dosavadních vystoupení různých senátorů se nezdá, že by si horní parlamentní komora uvědomovala, jak děsivý paskvil před sebou má. Hlavní starostí Senátu je zřejmě to, že přímá volba by jej zbavila vlivu na výběr hlavy státu. Jaroslav Kubera z ODS mluví o tom, že si Senát schválením ústavní novely podepíše rozsudek smrti, senátorka za ČSSD Jiřina Rippelová přichází s pozměňovacími návrhy, které ale do návrhu nevnášejí nic rozumného, jen se snaží posílit vliv horní komory v novém uspořádání.
Senát by ale při jednání o přímé volbě neměl primárně řešit vlastní přežití či bojovat o zachování svého podílu na moci. V první řadě by mu měla ležet na srdci kvalita zákonů, notabene ústavních, a jejich smysluplnost. Senátoři by měli prohlédnout, že to, co k nim ze sněmovny přišlo, je nesystémový a populistický návrh motivovaný pouze snahou poslanců udělat si za každou cenu do volebního programu alespoň jednu nicotnou a bezpracnou, zato pekelně drahou fajfčičku.
Jenže prohlédnout nestačí. Ještě je třeba v sobě najít sílu se proti takové politické licoměrnosti postavit. Držme „radě moudrých“ palce.
