Jenže pocit, který přepadá kdejakého cestujícího v pražské hromadné dopravě, by se neměl stát základem pro soudní verdikt. Na tom stojí celá myšlenka spravedlnosti. Leč výrok pražského městského soudu o vině exprimátorů Svobody a Hudečka a tří dalších představitelů magistrátu jako by vycházel právě spíše z dojmu, že je třeba někoho odsoudit. A nejsnáze toho, kdo je po ruce.
Soudce ve zdůvodnění svého postoje uznal, že obžalovaní neměli v úmyslu způsobit škodu, nelze vyčíslit, jakou škodu způsobili, a v zásadě neměli moc jiných možností, jak se se zděděným systémem nejdražší tramvajenky na světě popasovat. Přesto rozdal pět podmíněných trestů lidem, kteří Opencard nevymysleli, neobjednali, neprogramovali, neprovozovali ani nevlastnili.
Jakkoli je třeba každý soudní verdikt respektovat jako hlas moci justiční, určitým pochybám se ubránit nelze. I kvůli tomu, že v průběhu vyšetřování a projednávání případu se vyměnil jak soudce, tak státní zástupce. Druhá instance soudního procesu bude v tomto případě vítanou možností zvrátit, nebo třeba aspoň zpřesnit či vyjasnit původní verdikt. Samo o sobě by to nebylo zvlášť divné, od toho odvolací řízení jsou.
Na verdiktu pražského městského soudu je ale nepříjemné především to, že je další ukázkou kriminalizace politických rozhodnutí. Že v této disciplíně v poslední době vynikají policisté a státní zástupci, je známá věc, ale právě u soudů by se měl tento trend brzdit.
Jestliže se nově zvolení politici potýkají s problémem evidentně poděděným po předchozích garniturách, musí přijímat rozhodnutí; od toho jsou zvoleni. Pokud bude takto snadné jejich jednání kriminalizovat, zcela logicky opadne už dnes nízká chuť do komunální politiky vstupovat. Policisté a státní zástupci tuto perspektivu zjevně nevnímají, ti jsou nadšení společenskou objednávkou volající po tom, aby prostě někdo důležitý seděl. Soudce by ale širší společenský vhled mít měl.
