Připomeňme, že hlavy vlád zemí V4 si v Praze také připomínaly 25. výročí podpisu „Deklarace o spolupráci České a Slovenské Federativní Republiky, Polské republiky a Maďarské republiky na cestě evropské integrace“. Tak se jmenuje dokument, jenž 15. února roku 1991 spojil tři, posléze čtyři země do svazku. „Ve sjednocené Evropě, na jejímž vytváření se chtějí tři země aktivně podílet, je možné zachování národní kultury a národních zvláštností při současném rozvoji uplatňování všeobecné lidské hierarchie hodnot,“ píše se ve Visegrádské deklaraci.
A ještě o kousek dál: „(…) je potřebné vytvořit lidské společenství vzájemně harmonicky spolupracující, tolerantní k jednotlivcům, rodinným, místním, regionálním a národnostním komunitám, které není zatíženo nenávistí, nacionalismem, xenofobií a spory se sousedy.“ A tak podobně. Podepsáni Václav Havel, Lech Wałesa a Jószef Antall. Je jasné, že spolupráce založená dokumentem s těmito podpisy se za čtvrtstoletí musí nějak vyvinout. A nemělo by smysl na to upozorňovat, kdyby se jednání současné V4 čím dál více nestávalo přímou antitezí ideálů ukotvených v této zakládající listině.
Vývoj je přirozený. Jenomže současná V4 se čím dál více stává přímou antitezí původního projektu
Nejde jen o to, že zatížení společnosti nacionalismem, nenávistí a xenofobií se stalo pro lídry V4 nástrojem upevňování vlastní moci, přičemž Bohuslav Sobotka tvoří čestnou výjimku. Ten problém je širší.
Jednání V4 o uprchlické krizi je k uzoufání utilitární – jestli selže řecký plot, postavíme bulharský plot, ploty jsou dobré, kvóty jsou špatné, Schengen je důležitý kvůli pohybu zboží, solidarita znamená manévry policistů. Uprchlíci jsou invaze a riziko. Jakýkoli humanistický či humanitární rozměr migrační krize zůstal daleko mimo dohled. Je těžké vytýkat politikům, že se zabývají konkrétními věcmi, to by jistě měli.
Politici nebo ad hoc řešitelé problémů?
Ale Visegrádskou deklaraci zdobí podpisy lidí, kteří dokázali být politiky v pravém slova smyslu, nebyli jen ad hoc řešiteli problémů, ale také společenskými morálními kompasy, které ukazovaly jasným směrem, jímž byl tehdy Západ. Současní lídři V4 jsou bez výjimky technokraté, a jestli jsou u některých pozorovatelné nějaké ideály a inklinace, pak zcela jiné než ty havlovsko-wałesovskoantallovské.
Evropským morálním kompasem v současné krizi naopak přes všechny výtky a klopýtání a posměšky je Angela Merkelová. Ta má dnes k původnímu visegrádskému étosu mnohem blíže než kdokoli z představitelů V4. A i kdyby její kompas ukazoval problematickým směrem, je to pořád mnohem víc, než čím se mohou chlubit lídři té podivné regionální lobby.
