Martin Čaban: Zrod protestního hlasu

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: CTK

Mnozí si lámeme hlavu nad tím, jak vlastně vznikají ty zatracené „protestní hlasy“, které otřásají parlamentní demokracií v základech. Názory se obvykle točí kolem složité sociologickopolitologické alchymie.

Co když je to ale celé jednodušší? Před pár dny jsem viděl, jak se jeden takový hlas dral na svět. Jestli se nakonec skutečně zrodil, jistě nevím. Ale chápal bych to. Zapojte představivost.

Nabízíte službu, o níž jste přesvědčeni, že je společensky prospěšná. Navíc všechny tržní signály ukazují, že to děláte dobře: stabilní pozice na trhu, rostoucí poptávka, spokojenost a věrnost zákazníků, tedy objednatelů i klientů. Pak zasednou do lavic poslanci a vaši službu začnou cpát do zcela nevyhovující legislativní škatulky – z pocitu, že dosud v žádné škatulce není a být by měla.

Pak, třeba poprvé v životě, hledíte na přímý přenos zasedání sněmovny a posloucháte řečníky, kteří tvrdí, že na poskytování služby nemáte správné vzdělání ani podmínky a kdo ví, jestli ta vaše služba kvůli tomu není nebezpečná. Nejste novinář nebo analytik, ale lektorka lesní školky s desítkami spokojených dětí i rodičů. Školky, kterou poslanci novým zákonem o dětské skupině odsoudili k zániku. Takže zažíváte kulturní šok umocněný tím, že tyhle neuvěřitelné žvanily platíte.

Až potom přijde někdo, kdo bude tvrdit, že parlament je žvanírna a možná by nám bylo lépe bez něj, ale zato s odborníky. Jak daleko budete mít k tomu, abyste mu uvěřili? Politický recept proti protestním hlasům je nabíledni: myslet dříve než mluvit, myslet dříve než psát paragrafy a neschvalovat pitomé zákony.