Od současné vlády na rozdíl od té minulé často slýcháme, že chce pomoc ohroženým skupinám v současné pocovidové inflační a válečné krizi přesněji zacílit, že nechce pomáhat plošně. Nechme stranou, že na přesnější směřování peněz potřebným nemá potřebná data, což je mimochodem vidět na tom, že „cílená“ pomoc rodinám s dětmi cílí na minimálně 80 procent rodin s dětmi. Občas ale svůj cíl mine úplně, jako je tomu v případě mobilního „sociálního tarifu“, který chce Český telekomunikační úřad (ČTÚ) zavést od nového roku – úplně mimo celkový politický rámec vládní pomoci a s miliardovými náklady.
O co jde? Regulační pravidla znají takzvanou univerzální službu, což byla v dávné minulosti záruka, že všichni, kdo budou chtít telefonní linku, ji také mít budou. A také že někdo bude mít povinnost vydávat telefonní seznam. Tyto povinnosti už pochopitelně neplatí, nyní jde především o slevu na tarif pro osoby se zdravotním postižením. Díky nově implementovanému evropskému kodexu pro elektronické komunikace má úřad možnost rozšířit příspěvek na telekomunikační služby obecně na nemajetné lidi, jež zákon definuje jako osoby s příjmem do 2,15násobku životního minima. Vláda pak loni v zimě rozhodla, že příspěvek bude dvě stě korun.
Vynalezený tarif
A tady narážíme na kreativitu úřadu, který se rozhodl vynalézt specifický tarif o 150 minutách, 50 SMS a 2,5 GB dat, dát k němu cenovku 200 korun, což je čirou náhodou přesně výše slevy. V podstatě tak nařizuje operátorům dávat konkrétní objem služeb chudým lidem zdarma. Stačí předložit čestné prohlášení o tom, že mají dostatečně nízké příjmy.
Co to způsobí, ukazuje analýza, kterou připravilo pro Asociaci provozovatelů mobilních sítí Centrum ekonomických a tržních analýz a na níž jsem se podílel. Kromě toho, že úřad nijak neodůvodnil, proč zvolil právě 150 minut, 50 SMS a 2,5 GB dat, a ne jiné množství služeb, má zvolené řešení celou řadu dalších negativ.
Především když se zákon projednával, ČTÚ a ministerstvo průmyslu (pod tehdejším vedením) odhadovaly náklady na případné zavedení takového sociálního příspěvku pro nemajetné na 40 až 120 milionů korun. Jenže podle dat Českého statistického úřadu žilo pod hranicí 2,39násobku životního minima, což jen mírně převyšuje zákonem daný 2,15násobek, přes milion lidí. Pokud by z nich jenom polovina zažádala o příspěvek nebo o „sociální tarif“, vyjde to rozpočet ročně na jednu a čtvrt miliardy. Životní minimum chce navíc vláda zvýšit o skoro devět procent, takže se pod hranici telekomunikační chudoby dostane ještě víc lidí, což znamená ještě větší nároky na rozpočet. Klidně dvacetkrát větší, než očekávali úředníci loni. A vzato trochu ad absurdum, díky volnému pohybu osob v EU se mohou čeští operátoři dostat do situace maďarských pumpařů a ČTÚ může způsobit tarifovou turistiku.
Nákladná administrace
Zároveň není legrace tohle zprocesovat. Digitalizace do příslušných zákonů a nařízení jaksi nepronikla, takže předpokladem je papírová žádost, čestné prohlášení a návštěva pobočky. Dá se předpokládat, že pokud Češi zavětří něco zadarmo či ve slevě, tak si pro to přijdou, což je v pořádku, nicméně pokud se do poboček nahrne najednou až milion lidí, bude to nával srovnatelný s loňským koncem Bohemia Energy.
To znamenalo slušné náklady i pro energetické firmy. Jejich vyčíslení nabízí skupina ČEZ, která je kotovaná na burze. Ta v hospodářských výsledcích za rok 2021 uvedla, že ji „vyšší stálé náklady spojené s odbavením zvýšeného počtu zákazníků v souvislosti s turbulentním vývojem cen komodit a obsluhou nových zákazníků z titulu DPI snížilo EBITDA o 300 milionů korun“. A to pro ně znamenal přísun nových zákazníků alespoň nějaké příjmy, pro operátory to neznamená nic navíc.
Byrokraticky snazší cesty
Stát také bezpochyby utrácí tam, kde to není úplně potřeba. Ceny telekomunikačních služeb za posledních zhruba pět let stagnují či klesají (respektive lidé za své peníze získávají větší objem služeb) a v současné bezprecedentní inflaci jde o jediné odvětví, které fakticky nezdražuje. Není tak důvod, proč by stát měl pomáhat zde, a nikoli v jiných odvětvích, kde je zvýšení cen zvláště pro nízkopříjmové lidi zničující. A proč by tak měl činit prostřednictvím telekomunikačního regulátora, který rozhodně není vybaven na namátkové kontroly milionu čestných prohlášení a hlídání, jestli mezi nimi náhodou někdo nelže o svém nízkém výdělku. Na sociální příspěvky máme jiné úřady.
Ministerstvo financí, které bude mít v těchto věcech poslední slovo, protože to všechno platí, by plán ČTÚ určitě mělo odmítnout. Pokud chce skutečně pomoci chudým, jsou tu jiné a byrokraticky snazší cesty, třeba navýšení příspěvků na bydlení nebo zvýšení hranice pro přiznání přídavků na děti.
Autor je spolupracovník redakce
