Komise sílí
V roce 1997 byl přijat Pakt stability a růstu, který umožňoval ukládat sankce zemím, které by se provinily proti rozpočtové kázni. Při první příležitosti se ale ukázalo, že to nefunguje. Když v roce 2003 porušily rozpočtová pravidla eurozóny Německo a Francie, Rada EU o uložení sankcí vůbec nehlasovala.
Evropský soudní dvůr se tehdy vyhnul přímé kvalifikaci tohoto postoje rady, ale konstatoval, že účelem postupu při nadměrném schodku je podnítit, a je-li třeba, pak i donutit členský stát ke snížení schodku. Soudní dvůr také podtrhl, že výskyt nadměrného schodku ve třetí etapě hospodářské a měnové unie je závažnou skutečností vyžadující bezodkladné kroky. I s touto zkušeností se nyní orgány EU odhodlaly k rozhodnější akci. V intencích citovaného názoru soudního dvora byla už koncem loňského roku výrazně posílena úloha Evropské komise. Pokud komise zjistí porušování pravidla „tříprocentního deficitu“ členským státem, může být spuštěn sankční proces. Návrh komise lze zvrátit hlasováním rady kvalifikovanou většinou.
Právo není brzda
Zatímco dříve bylo k uvalení sankce potřeba souhlasu kvalifikované většiny členských států, nyní je naopak potřeba sankci odvrátit kvalifikovaným nesouhlasem. Tento postup však čelí podezření z obcházení základních smluv o EU. Právníci evropských institucí tu ovšem rozpor se základními smlouvami nevidí.
Fiskální pakt výslovně prohlašuje, že nezasahuje do stávající rovnováhy pravomocí orgánů EU a členských států. Je mezinárodní smlouvou mezi státy, která jde jako bypass vně základních smluv. Všichni vědí, že změna základních smluv by si vyžádala dlouhý proces, jejž by euro nemuselo přežít. Kritikům paktu se však nelíbí, že sporný mechanismus obrácené kvalifikované většiny byl převzat i do tohoto dokumentu.
Evropské právo musí sledovat určitou dynamiku vyvolávanou objektivními ekonomickými potřebami. Nesmí se stát brzdou. A praxe poslední dekády ukázala, že dosavadní model hospodářské a měnové unie je neudržitelný. Proto vidíme plíživé posilování komise jako „zárodku“ ekonomické či spíše fiskální vlády. Ani naléhavý ekonomický zájem ale nesmí být důvodem k ohýbání či dokonce k porušování unijního práva. Proto také fiskální pakt předvídá, že v zakládacích smlouvách o EU budou provedeny příslušné změny. Jejich přijetí si ovšem vyžádá náležitou dobu.
Britský pragmatismus
Postoje některých států naznačují, že si jejich právníci a politici jsou vědomi skrytého nebezpečí posilování pravomocí komise v rozpočtovém procesu. Svědčí o tom německý požadavek hlasovat o ratifikaci fiskálního paktu kvalifikovanou většinou poslanců a také irský či francouzský záměr ratifikovat smlouvu referendem. Britský odmítavý postoj lze chápat jako pragmatický. Británie si již počátkem devadesátých let vymínila, že euro nikdy nezavede. Proč by tedy měla podepisovat smlouvu, která začne platit po zavedení eura?
Důvody českého odmítnutí lze určitě vysvětlit především politicky. Právní vysvětlení je jediné: náš právní řád je citlivější než kdekoli na evropském kontinentě. Je v tom jeho síla, nebo slabost?
Autor je vedoucím katedry evropského práva Právnické fakulty UK
