The Moscow Times: Iluze ukrajinského separatismu
Pro Kreml nastává čas vzpomenout na první pravidlo politiky: nikdy nepoužívej vlastní propagandu jako východisko budoucí politiky. Celé měsíce hlavní ruská média vykreslují protesty na Ukrajině jako vzpouru, pokus fašistických militantů a homosexuálních liberálů – tajně financovaných Západem – převzít násilím moc.
Někteří komentátoři označili Ukrajinu za „života neschopný“ stát čelící bezprostřední dezintegraci, z čehož vyvodili, že Rusko by mělo chránit, když ne rovnou anektovat rusky mluvící regiony na východě a jihu Ukrajiny a oživit myšlenku „ruského Krymu“. Tento pomýlený výklad událostí je určen pro domácí publikum. Ale tato pohádka má sílu vtáhnout Kreml do politické pasti, jestliže způsobí růst domácí poptávky po zásahu na Ukrajině.
Ke cti Kremlu slouží, že zatím oficiálně podobné nápady nepodporuje. Ale ani je důrazně nevyvrací. Putinův poradce Sergej Glazjev veřejně volá po přeměně Ukrajiny ve volnou federaci se západními regiony pokračujícími v integraci s EU a jihovýchodem integrovaným do ruské celní unie. Pokud by takovou strategii Kreml přijal, propadl by vlastní iluzi. Ve východních a jižních částech Ukrajiny neexistuje životaschopné separatistické hnutí. Veřejný odpor proti kyjevskému majdanu a podpora celní unie zdaleka nejsou totéž co volání po rozdělení země.
Na Ukrajině neexistuje ani relevantní proruská politická síla. Strana regionů proruská není. Její promoskevské tváře mají malý vliv na vládní rozhodnutí. Etničtí Rusové ani rusky mluvící Ukrajinci nejsou ohroženi násilnostmi. Pravděpodobnost občanské války je minimální. Jazykové rozdíly dávno nejsou téma.
Ruské vměšování by bylo striktně odsouzeno na Západě i jinde. Konfrontace se Západem by vedla k mezinárodní izolaci Ruska a k velkému tlaku na jeho ekonomiku. To je stěží cena, již stojí za to zaplatit kvůli geopolitické slávě. Putin dosud nebyl v zahraniční politice zbrklý. V případě Ukrajiny musí ukázat vůdcovství založené na realitě, ne na propagandě.
SME: Velká bitva o Kyjev
Nové násilnosti, mnoho krve, nové oběti. Vitalij Kličko má velkou, ale ne úplnou pravdu, když apeluje na Janukovyče, že u něj je všechna moc, tedy i všechna odpovědnost zamezit krveprolití a ukončit drama. Ano, prezident rozpoutal politickou krizi. Sám si uzavřel střední cesty mezi bezpodmínečnou kapitulací a použitím síly. Mince má ale i druhou stranu.
Jestliže demonstranti prorážejí zátarasy a berou útokem parlament, tak je zjevné, že ulice se vymkla zpod kontroly či alespoň z vlivu opozice. Jestliže lidé nemají za autority ani Klička, Jaceňuka, Ťahnyboka a spol., tak už to zřejmě není vinou Janukovyče, ale právě lídrů, kteří za tři měsíce vzpoury nepřesvědčili o schopnosti prosazovat politickými nástroji požadavky kladené na vládní moc.
O budoucnosti rozhodnou zřejmě oligarchové, kteří drží Janukovyčův obojek. Rafinované náznaky Bruselu, že podle vzoru amerického „lex Magnitsky“ by Achmetov, Firtaš a další mohli být individuálně sankcionováni, mohou, ale nemusí zabrat.
Nevidíme do hlav ani do účtů. Jisté je, že na plošné sankce není v unii vůle. Na rozdíl od Putina, který, bude-li třeba, poskytne Janukovyčovi i bratrskou internacionální pomoc, z Evropy a Slovenska se můžeme jen dívat, jak dopadne velká geopolitická sázka. Není v ní nic menšího než otázka, zda u Užhorodu budeme mít nadále hranici s Ukrajinou, nebo se SSSR verze 2.0.
Financial Times: Příslib míru mizí
Tragédií posledního vývoje na Ukrajině je to, že den nejhoršího násilí začal příslibem míru. V úterý měl ukrajinský parlament zahájit diskuzi o ústavních změnách, které jsou zapotřebí k řešení současné politické krize a návratu normálního vládnutí v zemi. Co je ještě smutnější, existuje široký konsenzus, jak by mělo politické východisko z krize vypadat.
V roce 2010 ústavní soud zrušil zákony, které omezovaly pravomoci prezidenta. Od té doby si Viktor Janukovyč užíval pravomocí daleko přesahujících evropské normy. Většina pozorovatelů se shoduje na tom, že je třeba obnovit rovnováhu, nejen aby se zastavil postup země směrem k tyranii, ale aby už žádný budoucí prezident nemohl být zkorumpován přemírou vlastní moci. Po revizi ústavy měly následovat volby.
Opozice volá po Janukovyčově rezignaci a vzhledem k jeho zacházení s právním státem i s demonstranty od ní nelze čekat nic jiného. Nicméně změna ústavy a nové volby by Janukovyčovi otevřely legální cestu z úřadu. I když Janukovyč vězní své odpůrce a oponenty, je důležité, aby předání moci bylo ústavní, legální a demokratické. Času je málo.
Roztáčející se spirála násilí je pohromou pro Ukrajince, ale nepřináší ani vítězství Rusku, které touží v zemi posílit svůj vliv. Tím roste riziko, že Moskva by mohla přímo intervenovat silou. To by byla pohroma pro všechny, Rusko nevyjímaje. Násilí musí okamžitě přestat.
Analýza: Ukrajina Rusko potřebuje, krizí zasažená EU ji vlastně ani nechce
