Nekrolog: Radim Palouš vrátil prestiž Univerzitě Karlově

Učit nesměl, a tak vedl bytový seminář. „Měl svoje společenství, které se nazývalo Kampademie, protože žil ve Všehrdově mlýně na Kampě, kde jsme se scházeli. A do toho společenství patřili lidé jako Tomáš Halík, Ivan Havel, Pavel Bratinka a později Zdeněk Neubauer. A později se po propuštění z vězení připojil i Václav Havel. To byla skupina lidí, kteří Radimovi Paloušovi filozoficky i duchovně stáli nejblíže,“ vzpomíná vysokoškolský pedagog, disident a filozof Daniel Kroupa.

K bývalému prezidentovi Havlovi měl Palouš velmi blízko, byl také jednou z hlavních postav Koordinačního centra Občanského fóra – v divadle Laterna Magika byl moderátorem všech debat. „Václav Havel a Radim Palouš udrželi Koordinační centrum OF nejen pohromadě a čtyřiadvacet hodin denně soudné, ale vedli jej nakonec do útoku na chabé, jak se ale ukázalo až později, pozice moci. Havel v čele výjezdních jednotek, Palouš udržující zázemí v kritické, stále hlasitě reflektující pohotovosti,“ napsal ve vzpomínce expremiér Petr Pithart. V listopadu 1989 právě Palouš představil Občanské fórum plnému Václavskému náměstí. Vlastních politických vyjednávání se ale neúčastnil, a když bylo to nejdůležitější rozhodnuto, byl jedním z prvních, kdo koordinační centrum opustil.

OF, Helsinský výbor a Hnutí za občanskou svobodu

Spoluzakládal ovšem nejenom Občanské fórum, patřil i k zakladatelům Československého helsinského výboru a Hnutí za občanskou svobodu. Editoval také samizdatové publikace jako Nové cesty myšlení. „Byl to člověk zaměřený na lidskou obec. Měl zájem žít v pravdě a v ní setrval až do posledních dnů,“ prohlásila o Paloušovi jedna z mluvčích Charty Dana Němcová. Pojilo ji s ním letité přátelství, mimo jiné spolu chodili na soukromé semináře profesora Patočky.

Další chartista, někdejší ministr obrany Alexandr Vondra zase říká: „Má mou úctu za to, že přijal roli mluvčího Charty v dobách největších represí. Jako pedagogovi a filozofovi mu nebyl cizí vážně míněný patos. Což je v naší cynické společnosti, která jen málo věcí bere vážně, vzácná vlastnost.“

Radim Palouš se stal prvním polistopadovým rektorem Univerzity Karlovy a podle akademiků vzdělávací instituci, desítky let ovládané totalitním režimem, vrátil důstojnost a prestiž. Jedním z jeho základních požadavků bylo, aby se stala místem intelektuální svobody, místem kultivujícím mravnost. Jeho volba rektorem byla v roce 1990 svým způsobem tečkou za komunistickým režimem. On sám si ji v medailonu České televize připomínal s jistým dojetím: „Vnitřně jsem strnul. Celý Senát vstal a začal zpívat – Svatý Václave, vévodo české země, neboť svatý Václav je patronem Univerzity Karlovy.“

Navázat na renomé

Podle emeritního rektora UK Ivana Wilhelma opatření, která Palouš prosadil za čtyři roky, kdy stál v čele univerzity, ušetřila hromadu času všem vysokým školám. Sám si při bilancování této životní etapy nejvíce vážil toho, že se univerzitě vrátila mezinárodní prestiž. Že mohla navázat na to, čím byla předtím, protože – jak Palouš říkal – ona už měla renomé, jenomže ho v době totality ztratila jako manipulovaná instituce. Napsal stovky vědeckých prací a článků z filozofie, pedagogiky, filozofie výchovy a obecné didaktiky. Publikoval v Česku i v zahraničí.

Mezi jeho díla patří Komenského Boží svět, Totalismus a holismus, Světověk a Časování, Ars Docendi, O globalizaci či Heretická škola. Za svoji práci získal řadu ocenění, například Cenu ČSAV nebo Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. „Česká republika přišla o další významnou postavu novodobých dějin,“ prohlásil premiér Bohuslav Sobotka. Emeritního rektora UK ocenil jako významného pedagoga, filozofa a člověka, který neváhal bojovat za své politické přesvědčení.