Všechny problémy mezilidské komunikace začínají v jazyce. Konkrétně v překladu. V něm se ztrácejí jemné kulturní i osobní nuance, které posouvají význam a smysl věcí.
V Německu se teď například diskutuje o tom, jak přesně přeložit anglické spojení „climate emergency“. V Česku se pro tento terminus technicus vžil pojem „stav klimatické nouze“. Vyhlásila ho ostatně i Praha, v Německu totéž učinila celá řada měst, mezi prvními Berlín nebo Heidelberg (mimochodem na světě je takových měst dnes už 9 600). V Německu se ale vyhlašuje „Klimanotstand“, což mezi Němci okamžitě vyvolává nepříjemné historické reminiscence.
Slovo Notstand, tedy stav tísně, nouze, výjimečný stav, si například spojují s mimořádným Nařízením říšského prezidenta k ochraně národa a státu, kterým nacisté v roce 1938 vyřadili z platnosti – přechodně, ve skutečnosti do konce svého vládnutí – všechna občanská práva. Ve jménu nouzového výjimečného stavu na ochranu národa bylo možné cokoliv. Notstand si mnozí spojují i se zákony o výjimečných opatřeních, schválených v roce 1968, kdy vláda potřebovala mít v záloze širší pravomoci k uklidnění studentské revolty a jiných radikálních protestů. Notstand je zkrátka chápán jako výjimečný stav, v němž se ve vyšším zájmu vyřazují z platnosti dosavadní zákony a zvyklosti.
Klimanotstand zatím nic takového nepřináší, a i v jednotlivých městech znamená spíše onu obyčejnou pohotovost (emergency) či připravenost k akci (Einsatzbereitschaft) v situaci, kdy je zle a bude možná ještě hůř.
Pohotovostní akce na obranu klimatu běží všude na světě, ale výjimečný stav, který násilím přemění pravidla, zatím nutný není. Berme tedy i Klimanotstand jako proslulé preemptivní, spíše psychologické opatření, kterým se chce vyvolávat změna naladění a nikoli změna ústavní či přepis právního uspořádání.
I když kdo ví, kam nás – nutně – Klimabereitschaft nakonec dovede…
Autor je spolupracovník redakce
