Příspěvek k debatě o stavebním spoření začnu z jiného konce, než by čtenář mohl očekávat. Jsem znám dlouhodobou a opakovanou kritikou hédonistického přístupu vlád k hospodaření s veřejnými prostředky, jehož zhoubnost byla a je odhalována na příkladu některých předlužených zemí. Populistický přístup „chci více, hned a zadarmo nebo alespoň na dluh“ je neudržitelný. Ukazuje to i příklad neustále doznívající a v reálné ekonomice rezonující finanční krize, k jejímž spouštěcím mechanismům patřil jeden z finančních produktů spojených s realitním trhem ve Spojených státech.
Jsem si plně vědom faktu, že financování bydlení se v řadě aspektů odlišuje od financování jiných potřeb. Společným znakem je jednorázová potřeba většího množství zdrojů, jejichž získání je často podmíněno závazkem na řadu let. V oblasti financování bydlení se v dnešní době prosazují dva hlavní systémy. Kromě hypotečního financování má nezanedbatelný význam stavební spoření. Již z názvu je patrné, že je založeno na principu spoření a až následném čerpání účelově vázaného úvěru.
Štědrý stát
Historicky došlo k masivnějšímu rozmachu stavebního spoření až s vyšší angažovaností státu. Rovněž v České republice byl vznik stavebního spoření v roce 1993 přímo iniciován státem příslušnou zákonnou úpravou. Vzorem byl takzvaný německý model, který se vyznačuje vytvořením specializovaných stavebních spořitelen, které jako jediné mají monopol na přijímání vkladů a poskytování úvěrů ze stavebního spoření.
Stavební spořitelny v ČR poskytly podle údajů Asociace českých stavebních spořitelen (AČSS) ke konci roku 2010 za dobu své činnosti 1,8 milionu účelových úvěrů na bydlení v celkovém objemu 530 miliard korun. K vytvoření dostatečného fondu zdrojů na úvěry přispěli klienti uzavřením 13,4 milionu smluv, u čtvrtiny z nich zvyšovali v průběhu spoření cílovou částku.
Charakteristickým rysem pro současné stavební spoření v Česku je však masivní státní podpora. Stát celkově vynaložil na tyto smlouvy více než 170 miliard korun na státní podpoře spoření a dalších 10 až 20 miliard na daňových úlevách, spočívajících v osvobození úroků z vkladů od daně z příjmu a odpočtech placených úroků z úvěrů od daňového základu. Jednoduchým výpočtem dostáváme, že na jednu korunu přímých investic do bydlení prostřednictvím úvěrů ze stavebního spoření činily náklady státu v podobě státní podpory přibližně jednu třetinu. Zároveň na jeden poskytnutý úvěr bylo uzavřeno sedm spořicích smluv.
Polovina republiky
V současnosti má uzavřenou smlouvu o stavebním spoření necelých pět milionů klientů, tedy každý druhý občan, což jen opět podtrhuje výraznou lukrativitu produktu. Dalším důležitým aspektem je, že více než 80 procent objemu poskytnutých úvěrů tvoří v současné době úvěry překlenovací, které nejsou zcela v souladu se základní filozofií stavebního spoření a u nichž výše úrokové sazby není omezena.
Takto výjimečný investiční produkt učinilo ze stavebního spoření již od počátku velkorysé fixní nastavení pravidel. Zajímavé v této souvislosti je, že ze dvou zvažovaných variant (15 procent z podporované výše úložky 24 tisíc korun a 25 procent z 18 tisíc korun) byla v roce 1993 vybrána výnosnější a pro stát zároveň nákladnější varianta. Přihlíželo se k výnosnosti tehdejších spořicích termínovaných vkladů, která činila až 15 procent. Návrh ovšem předpokládal účast pouhých asi 500 tisíc klientů.
Vysoká výnosnost stavebního spoření bohužel přetrvala i do období nižší úrovně úrokových sazeb a určitá korekce byla provedena až pro nové smlouvy uzavřené od roku 2004. Současná úprava stavebního spoření platná od tohoto roku je z hlediska snahy o tlumení výdajů státního rozpočtu zatažením za záchrannou brzdu.
Výchova ke spoření
Vraťme se však k úvodu a k paralele s problémy některých předlužených států. Za prvé, nesystémovost a selektivní podpory vybraných finančních produktů vnášejí do jakéhokoli systému nerovné podmínky, volatilitu a z toho pramenící nestabilitu (toto platí v obecné rovině pro všechny trhy, nejenom finanční – například daňové výjimky, šrotovné). Za druhé, výše zmiňovaný hédonistický přístup vlád k hospodaření pramení i z jiné podstaty, a to především z lidské nezodpovědnosti, která byla ještě znásobena populistickým přístupem. Finanční produkt typu stavebního spoření proto může mít i výchovnou funkci. Přístup „pečlivě a dlouho spoř, prokaž, že jsi zodpovědný, a pak si můžeš vypůjčit“ je správný a podporuje potřebné dobré návyky zodpovědného občana, který však v tomto případě zejména maximalizuje svoji užitkovou funkci na lukrativním produktu. Je tudíž na politickém rozhodnutí a ekonomických možnostech státu, jak nákladná tato forma vzdělávání bude.
Likviditní riziko
Vklady po vázací době aktuálně dosahují přibližně 276 miliard korun, což jsou zhruba dvě třetiny celkového objemu vkladů u stavebních spořitelen. Po jejich odplynutí by výše úvěrů dvakrát převyšovala výši vkladů. Od roku 2004 navíc tempo růstu úvěrů trvale předstihuje tempo růstu vkladů.
Proto by bylo vhodné využít současné makroekonomické situace, tedy období nízkých úrokových sazeb, ve kterém se otevírá možnost pro citlivou úpravu parametrů a takové nastavení pravidel, které učiní systém stabilnější. Vycházím přitom ze skutečnosti, že průměrná sazba ze srovnatelných bankovních krátkodobých termínovaných vkladů se nyní pohybuje o 1,5 procentního bodu pod průměrnou sazbou spořicích účtů stavebních spořitelen, což by mělo výraznější odliv vkladů utlumit. Na tyto skutečnosti rovněž upozornila nedávno vydaná Zpráva o finanční stabilitě ČNB.
Legitimní je závěr, že systém s tak malým pákovým efektem masivní státní podpory je, přes jeho nesporně pozitivní výchovné efekty, pro státní rozpočet příliš drahý a jeho vyčlenění z běžné bankovní činnosti ztrácí opodstatnění. A navíc v současné podobě má systém stavebního spoření v sobě zabudované zvýšené likviditní riziko. Komplexní změna jeho nastavení by se proto neměla odkládat.
