V lednu následujícího roku fórum přijalo politický program, který předznamenal zrod pravicové strany. O měsíc později už se konala rozlučka. Občanské fórum se rozdělilo na Občanské hnutí a budoucí ODS. Někteří politologové — při zpětném pohledu — tehdejší dění nazývají divokou privatizací OF.
Hvězdná dráha pravice, spojená především s ekonomickou transformací země, začala. Václav Klaus, Dušan Tříska, Tomáš Ježek. Jména spojená s kuponovou privatizací. Dvě vlny prodeje majetku státu o celkovém jmění téměř čtyři sta miliard, vznik 264 investičních fondů a také zárodek skandálů, z nichž některé, jako ten Harvardských fondů Viktora Koženého, nejsou stále dořešeny.
Dodnes se diskutuje i o kuponové privatizaci jako metodě odstátnění.
Mimochodem, Tříska za její klíčový problém označuje nepřipravenost právního prostředí obecně, Ježek přímo zpackaný zákon o investičních společnostech a fondech. Nedostatečná ochrana minoritních akcionářů – přišla až v roce 1996 s novelou obchodního zákoníku byla i jednou z podstatných příčin vedoucích nejen ke krizi vládnutí ODS a pádu Klausova kabinetu, ale nakonec i k dosud největší krizi ve dvaadvacetileté historii ODS.
Samozřejmě, rozpory v menšinové vládě, které vypukly na jaře 1997, a zhoršující se ekonomickou situaci s úspornými balíčky také nelze pominout.
Sarajevo
Předposlední listopadový den roku 1997 zveřejňuje MfD článek, že ODS má ve Švýcarsku konto se 170 miliony korun.
Z vlády odstupují lidovci, následuje je ODA. Na ministerstvu financí se scházejí Jiří Ruml a Ivan Pilip, na konzultace tam přijíždějí i další čelní členové ODS a vlády. Klause, který je na pracovní cestě v Sarajevu, vyzývají k odchodu z funkce předsedy ODS. Klaus ovšem opouští jen post předsedy vlády (30. 11. Lány), končí tím celý tehdejší kabinet.
Ale také jedna, možná nejslavnější éra ODS. Byť už tehdy poznamenaná tím, že pro mnohé členy neznamenala víc než výtah k politické či „ekonomické“ moci.
Prosinec téhož roku, mimořádný VIII. kongres ODS v Poděbradech, je Klausovou satisfakcí, při volbě šéfa strany dostává 227 z 312 možných hlasů. Znamená ovšem i definitivní rozkol ve straně. V lednu následujícího roku vzniká Unie svobody. Sarajevského syndromu se od té doby nedokázala zbavit ani nová a dnes už neexistující partaj, ani ODS.
Opoziční smlouva aneb Toleranční patent
Etapa, kterou ODS a Klausovi osobně politologové i komentátoři neustále otloukají o hlavu. A dohodu ODS a ČSSD považují za Petriho misku korupce.
Prvotně přitom byla reakcí na vměšování prezidenta Václava Havla do politiky a přemrštěné vládní ambice malých politických subjektů. Z toho plynuly i podmínky ODS pro toleranci Zemanovy sociálnědemokratické vlády: úprava některých ústavních postupů, například rozpouštění parlamentu či jmenování vlády a bankovní rady ČNB – jejich nejednoznačný výklad byl zdrojem sporů mezi velkými stranami a hlavou státu.
A úprava volebního zákona tak, aby posílily většinové prvky. Pokus, který se nezdařil. To byl první díl smluvně-opozičního vládnutí. Ten druhý se datuje rokem 1999. Tehdy se ODS zavázala, že schválí Zemanově vládě státní rozpočet. ČSSD na oplátku stvrdila, že na rok 2001 a 2002 připraví plány státních financí s deficity v maximální výši dvacet a deset miliard korun. V následujícím roce už měl být rozpočet vyrovnaný. Důležitým bodem dokumentu byl i závazek nezvyšovat složenou daňovou kvótu.
Na podrobnější a objektivní hodnocení tohoto kusu české politické historie nejspíš ještě nepřišel ten pravý čas.
Václav Klaus o ní po letech řekl: „Já jsem byl aktivním účastníkem řešení volebních výsledků v roce 1996 i 1998 a nakonec i 2002. Pořád někdo démonizuje, a já nevím proč, takzvanou opoziční smlouvu, což byl fakticky jen sexy název. To byla pouze politická smlouva, jakých se v politické realitě uzavírají na celém světě desítky.“
Jejím výsledkem ovšem byla v bezprostředně následujících volbách ztráta půlmiliónu voličů pro ODS i ČSSD. A „cejch“, kterého se obě strany ještě pořád nemohou zbavit, ba dokonce se ho panicky obávají.
Klaus a ti druzí
V roce 2002 prohrála ODS volby do poslanecké sněmovny, socialisté získali 30,2 procenta hlasů, občanští demokraté 24,5 procenta. Tenhle výbuch rozmetal partajní stereotypy.
Klaus oznámil, že již nebude kandidovat do čela strany – na prosincovém XIII. kongresu ve Františkových Lázních byl do čela ODS zvolen Mirek Topolánek, o jedenáct hlasů předstihl Petra Nečase. Klaus se stal čestným předsedou.
A teď už stručně, historie ODS jako by běžela ve smyčce, její výhry, a hlavně prohry jako by se v čase zrychlovaly. Topolánek, poté co se emancipoval od bývalého dlouholetého šéfa strany, narazil na silnou stranickou opozici v čele s Prahou. Jeho vládu nakonec fakticky shodili jeho spolustraníci za vydatného angažmá prezidenta. Václav Klaus vlastně udělal Topolánkovi totéž, co kdysi jemu tehdejší hlava státu, Václav Havel.
Topolánek posléze ztratil i nejvyšší stranický post a jeho nástupce Nečas se klopotně potýká se stejnými problémy jako on. Rebelové sice jeho vládu nesrazili a volební kongres v Brně vyhrál. Ale úpadek kdysi silné a sebevědomé strany plynule pokračuje dál.
Kdy přijde další krize, nevíme, ale přijde určitě.
Poděbradské artikuly (březen 1998)
soukromí je nedotknutelné
levný stát
nezadlužená budoucnost
solidarita zodpovědných
