O české ekonomice se teď píše těžce. Vláda rozhádané trojkoalice, která postrádá politiky s vizí, slibovala veřejnosti rozpočtovou odpovědnost. Namísto toho žene státní finance do katastrofy, a to hned ze dvou stran. Přímo ve formě snižování daní a nepřímo snižováním hospodářského růstu v důsledku škrtů. Sousední Německo má v současnosti hospodářský růst dvakrát vyšší než Česká republika, Slovensko má o polovinu vyšší. Obrovský český státní dluh, který hrozí růstem o půl miliardy korun denně, je projídán úzkou vrstvou nejbohatších osob, které jako jediné vydělávají na nižší daňové povinnosti. Daněmi téměř nepostiženy mizí v nenávratnu také mimořádné zisky zahraničních firem, které u nás působí v pozici blízké monopolu. Rostoucí zadlužení vlády pak slouží jako záminka ke škrtům, které snižují hospodářský růst, zvyšují nezaměstnanost a ořezávají životní služby státu.
Teorie nezabírají
Je typické, že teorie, na kterých jsou tyto kousky naší pravicové vlády postaveny, nefungují. Především je to teorie Lafferovy křivky, podle které snižování daní nepovede k poklesu výběru rozpočtových zdrojů, ale naopak k jejich navýšení, protože plátci budou ochotněji platit. Tak se možná dalo uvažovat ve Spojených státech v době extrémně vysokých daní, v časech ropných šoků, vysoké inflace a války ve Vietnamu. Když se však prezident Ronald Reagan na začátku 80. let minulého století o uplatnění této teorie skutečně pokusil, tvrdě narazil a musel to po roce odpískat.
V Česku už je tento tvrdý rozdíl mezi iluzemi a realitou doveden do komické úrovně, protože realita výnosu snížených daní je od začátku roku zhruba o osm až deset procent horší než záměr vtělený do zákona o státním rozpočtu na rok 2011. Platí jedině zaměstnanci, kterým se to prostě strhne z pásky. Podnikatelská veřejnost zřejmě považuje celý systém za natolik nespravedlivý a iracionální, že už je dovoleno všechno. Snížení hospodářského růstu v důsledku škrtů je odhadováno na jedno procento HDP, takže tomuto faktoru se celý pokles výběru daní připsat nedá.
Zvýšení daňové kvóty, progresivní zdanění, majetkové daně, to je základní sada nástrojů k nápravě, která by měla ulevit středním vrstvám a přenést odpovídající podíl zátěže na nejmajetnější a příjmově nejsilnější skupinu obyvatel. Tento krok však není možný bez nových voleb a není možný do té doby, než si občané se středními a nižšími příjmy uvědomí, že jich je podstatně víc a na stávajícím stavu tvrdě prodělávají.
Euro jako pojistka
Bez vyrovnaných rozpočtů nemůžeme přijmout euro, to je každému jasné. Méně jasné je, zda euro chceme. Daňové experimenty, pohrdání unijními programy na ochranu klimatu a životního prostředí, skrytá privatizace práva („justiční mafie“) a celková korupční prožluklost, na kterou upozorňuje každodenní dávka vládních skandálů, to všechno jsou věci, kterými jsme Evropskou unii nepotěšili. Ani ona nás nepotěší. Postupné zavírání kohoutků u jednotlivých operačních programů evropských strukturálních fondů připomíná válečný stav.
Podle agentury STEM je nyní pro přijetí eura jen necelá čtvrtina obyvatelstva. Nelze se divit, lidé jsou vytrvale krmeni nepřátelstvím k euru, buď pomocí nesmyslů, že by to všechno zdražilo, nebo pseudovědeckých úvah o „optimální měnové zóně“. Ve skutečnosti většina české ekonomiky dávno na euro jede, máme snad ze všech unijních zemí největší podíl obchodu se zeměmi EU. Zhruba čtyři pětiny našeho exportu a výrobní spotřeby jsou z prostředí eura. Za dolary je prakticky pouze ropa a zemní plyn.
Tak to funguje v časech klidu. Ale co se stane v časech otřesů? Už jsme to jednou zažili v roce 1997, kdy měnový útok na korunu nakonec položil vládu Václava Klause. Euro je pro malou otevřenou ekonomiku něco jako pojistka, která se prozíravému vyplatí. A až k tomu je třeba přičíst úspory za směnu, zjednodušení účetní administrativy nebo snadnou srovnatelnost nákladů, cen a mezd.
Neměli bychom přehlížet ani fakt, že se rychle rozevírají nůžky mezi exportní částí české ekonomiky a její ryze domácí složkou, která se však týká obrovského počtu občanů. Konkurenceschopnost domácí složky české ekonomiky meziročně klesla o dalších pět míst v uznávaném žebříčku 59 zemí, který každoročně sestavuje švýcarský institut IMD. Česká republika jako celek klesla o jedno místo na 30. pozici.
Jasným úkolem je tedy stanovení termínu převzetí eura a příslušného programu příprav. Vláda, která vzejde z příštích voleb, musí euro pojmout jako celonárodní úkol, pro který získá veřejnost, podobně, jako se to podařilo na Slovensku. Tento úkol není možný bez konsenzu hlavních politických stran.
Mravnost za deset procent
Těžko však zkombinovat prohlubování českého zapojení do Evropské unie, když v hlavách některých velikánů bují spíše představa Česka jako ostrůvku korupce a porušování všech myslitelných pravidel, který naši zemi přemění ve vyhledávané místo zahraničních investorů svého druhu. Korupce je největší překážkou naplnění výhod evropské integrace a je základem parazitního, mafiánského modelu českého kapitalismu. Nejpozoruhodnějším bojovníkem proti korupci jsou nepochybně Věci veřejné. Tato strana, která založila svůj volební program na protikorupčním boji, se pokusila zanést do korupce systém. Jeho princip spočívá v tom, že bojovník proti korupci z řad této strany nejprve dosáhne předražení zakázky o deset procent a z vývaru pro VV potom dostane dvacetiprocentní provizi. Peníze pro VV jsou zřejmě zdroje, které tato strana potřebuje pro své protikorupční tažení, a provize by náležela za to, že se člen VV tak protikorupčně snažil. Jsou lidé, kterým to nepřipadá divné. Doklad toho, kam až naše země došla, můžeme najít v internetových diskusích. Objevuje se tam argument, že běžnější je předražování o sto procent. Když to VV omezí na pouhých deset procent, skutečně vnesou do veřejných zakázek vyšší míru mravnosti… Před sněmovními volbami v roce 2006 jsem byl připraven vypracovat národní program boje proti korupci jako první úkol nové vlády. Mezitím se naléhavost tohoto úkolu ještě zvýšila. Nestačí se korupcí jen zaříkávat a zároveň vytvářet skrytá zákoutí pro „celou řadu zájmů“. Protikorupční program musí začít tím, že bude odkrývat systémové díry pro tato zákoutí. Česko jako korupční ostrůvek, ve kterém od jisté úrovně žádná pravidla neplatí, je výhodný jen pro pár mafiánů. Pro většinu lidí, kteří se živí každodenní poctivou prací, může nabídnout mnohem lepší perspektivu. To je úkol, na kterém je třeba pracovat. To je perspektiva, pro kterou se lidé musejí rozhodnout.
