Trh se zemním plynem zažívá v posledních několika letech revoluci. Za plyn dodávaný podle dlouhodobých kontraktů musejí distributoři platit dodavatelům výrazně více, než za kolik je plyn k mání na spotových trzích. Dodavatelé jsou spokojeni, počítají zisky a doufají, že se distributoři nedomohou snížení dlouhodobé ceny prostřednictvím mezinárodní arbitráže.
Dlouhodobé ceny…
Trh s plynem je klasicky založen na dlouhodobých, často více než desetiletých kontraktech mezi dodavateli a distributory, které distributorům stanoví relativně vysoké minimální roční objemy plynu, za něž musejí dodavatelům platit stanovenou kupní cenu bez ohledu na to, zda plyn skutečně odeberou či nikoli (tzv. povinnost take-or-pay). Dodavatelé tento model zcela racionálně vysvětlují tím, že jedině tak mohou spolehlivě plánovat návratnost obrovských investic na rozvoj nových nalezišť a zajistit jejich financování. Problém ovšem je, jak na více než deset let dopředu stanovit kupní cenu plynu. Vžily se modely, které cenu stanoví jako součin tržní ceny plynu v okamžiku uzavírání kontraktu a indexu, který zachycuje změny cen ropných produktů na evropských nebo světových trzích. Vychází se z přesvědčení, že ropné produkty jsou nejbližší substituty zemního plynu, a jejich ceny by se tedy měly vyvíjet paralelně.
… jsou dnes mimo trh
Předpoklad paralelního vývoje se však v posledních letech ukázal jako zcela nesprávný. Nabídka plynu na evropských trzích významně stoupla. Díky rozvoji terminálů pro příjem zkapalněného plynu do evropské distribuční soustavy se evropské trhy otevřely dovozům z netradičních lokalit, jako je Latinská Amerika, Nigérie či Perský záliv. V Severní Americe se začal ve velkém těžit plyn z břidlic, takže dodavatelé tradičně zásobující tento trh přesměrovali své tankery se zkapalněným plynem do Evropy. USA a Kanada dokonce plánují plyn vyvážet. Nabídka plynu v evropských zemích vzrostla i díky liberalizaci v rámci EU, která odstranila dosavadní národní distribuční monopoly a usnadnila vznik nových distributorů i přeshraniční konkurenci. Poptávka po plynu se v Evropě v důsledku finanční a dluhové krize naopak snížila. Cena plynu na evropských spotových trzích, kde se obchodují okamžitě disponibilní zásoby plynu, tak výrazně klesla. Trh s ropou žádné takové změny nezažil. Snížení cen plynu na spotových trzích se tedy nijak nedotklo dlouhodobých kupních cen plynu indexovaných na ropné produkty. Ačkoli je plynu na spotových trzích dost a za relativně nízké ceny, distributoři vázaní take-or-pay povinnostmi musejí nakupovat dražší plyn podle svých dlouhodobých kontraktů. Konkurence přitom distributory nutí snižovat ceny pro koncové zákazníky, takže distributorům dramaticky klesají marže, někdy až do záporu.
A co s tím?
Dlouhodobé smlouvy zpravidla obsahují dva mechanismy pro úpravu kupní ceny či vzorce pro její výpočet. Periodickou úpravu ceny lze žádat každé tři roky bez zvláštních důvodů. Mimořádnou úpravu ceny lze žádat kdykoli, ale jen pokud dojde k významné změně ekonomických podmínek a tato změna způsobuje smluvní straně újmu (tzv. hardship klauzule). V obou případech je nejprve na distributorovi a dodavateli, aby se na úpravě ceny dohodli po dobrém. Pokud ne, lze se obvykle úpravy domáhat v mezinárodní arbitráži. Dodavatelé jsou v současnosti doslova zaplaveni žádostmi distributorů o periodické i mimořádné úpravy cen směrem dolů. Tyto žádosti dodavatelé nevidí rádi, ale často jsou připraveni nabídnout určitou slevu. Otázkou zůstává, zda je pro distributora výhodnější se spokojit s dobrovolně nabízeným snížením ceny, nebo v mezinárodní arbitráži žádat slevu výraznější. Zde bude vždy záležet na konkrétních okolnostech. Je však dobré vědět, že dodavatelé jsou leckdy ochotni jednat i v průběhu arbitráže. Například ruský Gazprom v roce 2011 souhlasil se snížením ceny pro italskou společnost Edison až dlouho po zahájení arbitráže. Distributoři by se tedy neměli bát své právo na snížení ceny důsledně vymáhat, dokud dodavatel na stůl nepoloží opravdu zajímavou nabídku.
