Až zvítězí pragmatismus. Proč nás rozčilují slova ekonoma Sachse o Ukrajině

Ruské jednotky kráčí u zničené části Illich

Ruské jednotky kráčí u zničené části Illich Zdroj: ČTK / AP / Uncredited

Snaha Ukrajiny vstoupit do NATO byla nerozumná, riskantní a provokativní, říká v pozoruhodném rozhovoru pro deník E15 americký ekonom Jeffrey Sachs. A říká ještě řadu dalších věcí, které nás tady, na vzdálenost cesty na dovolenou od války, mohou rozčilovat, můžeme s nimi prudce nesouhlasit, což je ale tak všechno, co s tím naděláme.

Sachs přitom neříká nic, co by ve veřejném prostoru neznělo už dřív, jen jsme posledních 100 dní, po které válka trvá, na některé konstrukce citlivější. Souvisí to i s kremelskými narativy; ty bývají nejprve posuzovány jen formálně, z hlediska svého původu, jejich obsah si těžko hledá cestu nejen k porozumění, ale vůbec k přezkoumání. Říká to Moskva, pryč s tím.

U Sachse slova o snaze Ukrajiny vstoupit do NATO jako provokaci Spojených států vůči Kremlu můžou zdánlivě překvapit, přece jen je vnímán jako člověk, který pomáhal ve východní Evropě s tranformací postkomunistických ekonomik a radil Gorbačovovi a Jelcinovi. Je to ale zároveň věc publika: Sachs se dlouhodobě vymezuje vůči americké zahraniční politice a jeho nynější slova jsou odrazem toho, ke komu mluví. Čili žádné velké překvapení.

Některé návrhy znějí až absurdně. „Prosté posílání zbraní za účelem, aby byl Putin poražen, je pro Ukrajinu cesta ke zkáze. Naopak posílat zbraně a peníze za účelem dotlačit Putina k jednáním dává smysl,“ říká v rozhovoru. Myšlenka zdánlivě rozumná, mírotvorná, jen nám chybí návod, jak ty které zbraně od sebe poznat. Bateriové systémy jsou určeny k poražení Putina, lehké kulomety ho mají donutit k jednáním? Nebo na každý kus napsat nějaký vzkaz? Místo „idi na chuj“ - „pojď si sednout ke stolu, Vladimire Vladimiroviči“? 

Přirozeně se Jeffrey Sachs dopouští i argumentačních klamů, často nebezpečných. „Žádný stát si nemůže zcela určovat svůj osud. Každá země musí brát ohled na své sousedy a uvážlivě si vybírat vojenské spojence. Amerika také napadla Kubu v roce 1961, když Fidel Castro uzavřel spojenectví se Sovětským svazem,“ zazní v rozhovoru. To je ovšem krystalická ukázka whataboutismu, v učebnicích řečnických triků ji najdeme pod heslem „v Americe zase bijou černochy“. Sachs k otázce Krymu dále například říká: „Krym byl domovem ruského námořnictva od konce 18. století.“ Což je mírotvorné asi tak, jako zmínit před Viktorem Orbánem otázku Trianonu. Cesta, která ignoruje novější mírové dohody a najde pro každého trochu té historické nespravedlnosti.

Co Sachs nabízí? Vyzývá USA k mírovým hovorům a zmiňuje tři cíle, které si Rusko podle něho pro válku stanovilo: Zabránit Ukrajině ve vstupu do NATO, získat permanentní kontrolu nad Krymským poloostrovem a dosažení nezávislosti pro Doněckou a Luhanskou republiku. V prvních dvou by se prý mělo Rusku ustoupit, třetí je nadnesený, místo nezávislosti oblastí by stačila nějaká forma autonomie. Za mírovou dohodu by se mohla zaručit Rada bezpečnosti OSN nebo Čína. A už tušíme, odkud vítr fouká.

A jsme u toho, co nás na ekonomových slovech rozčiluje. Tváří v tvář děsivým obrázkům z Buči nebo zprávám o odvážení ukrajinských dětí z dobytých území na převýchovu nejsme na postoje, vytvářené ekonomickým pohledem na věc, úplně naladěni. To, co Sachs říká, je ukázka pragmatismu, které v jistých kruzích, v jistých zeměpisných oblastech, ve prospěch jisté geopolitické doktríny, bude brzy zaznívat hlasitěji. Jen to u nás ve střední Evropě slyšet nechceme. A máme pro to dobré, řeklo by se slušné důvody.