Ezotericko-mystická poučka k volbám

Ilustrační foto.

Ilustrační foto. Zdroj: Jitka Krupková

Houby jsou od nepaměti spojeny s magií a s tajnými naukami, což v Česku coby houbařské velmoci platí dvojnásob. My bychom zde mohli v souladu s učením Jana Vodňanského prohlásit, že jsou tyto nauky tajné, a tak půjdeme dál, ale co znamená tajné v éře internetu, absolventů Vysoké školy života a Miloše Zemana? A tak se u hub na chvilku zastavíme.

Připravil jsem si pro své publikum na sociálních sítích malou anketní past. Spočívala v následující otázce: „Když nacházíte houby u cesty, znamená to, že vás zvou do lesa, a tedy rostou, nebo že takzvaně utíkají z lesa a nerostou?“ Možnosti jsem pak doplnil ještě o anketní odpověď „Chovají se nedeterministicky“ a „Jsem absolvent VŠŽ a nerozumím otázce“.

Výsledky nejsou nezajímavé. Správná, tedy racionální odpověď je samozřejmě pouze jedna. Chování hub lze skutečně jen těžko předvídat, což lépe vynikne, pokud bychom jim zároveň chtěli přisoudit znalost místa růstu hub dalších a jakousi motivaci nás lákat nebo schopnost se z lesa přemísťovat. Vypadalo by to zhruba následovně.

V podhoubí usazený a mykorhizou dobře připravený mladý zárodek hříbku se zamyslí a praví: „Je pěkně vlhko, v lese to roste, přemístím se k cestě a dám signál. Nebo naopak. Tuto možnost, tedy nedeterministické chování hub, volí 28 procent mých přátel.

Pro úplnost: 34 procent lidí se domnívá, že houby do lesa zvou („Každej myslí, že u cesty už jsou vysbíraný, a tak se u ní nedívá.“), podle čtvrtiny lidí z lesa utíkají („Chrání takhle mladý, který jsou hlouběji v lese“). A konečně 13 procent mých přátel pak přiznaně patří do skupiny absolventů Vysoké školy života. Dlužím vám ještě svůj názor, přirozeně se domnívám, že houby do lesa buď zvou, nebo z něho utíkají, to dá přece rozum, a proto jsem se na věc ptal.

Další velice podstatná otázka související s houbařením se pak týká nakládání s nožíkem. Já osobně nůž zásadně nosím v tašce či v kapse, dokud nenajdu první houbu. Jakýkoli jiný postup by byl rouháním a urážkou houbařského Boha, který je sice spravedlivý vládce, zároveň ale přísný pán. I na tuto otázku jsem se kdysi na sociálních sítích ptal, abych se ve správnosti svých rituálů ujistil.

Publikum mi v zásadě dalo za pravdu, jen kdosi se debatu pokusil destruovat hloupě racionálním tvrzením, že zásady práce s nožíkem mají vést především k tomu, aby si ho houbař nevrazil do břicha, až uklouzne po mokré větvi. S tím vzdáleně souvisí i další rituální otázka, zda nožík po očištění houby zavírat a uklízet (Bůh to vidí), nechávat ho otevřený v ruce, zapichovat do košíku či volně ukládat a tak dále.

Houbaření coby mysticko-spirituální systém samozřejmě promlouvá i k naší horké současnosti. Fakta jsou nám zastírána domnělým tajemstvím, což platí pro obě strany barikád rozdělené společnosti. Stejně jako se z nás opuštěním intravilánů měst a vstupem na první paseku stávají divoši hledající vysvětlení půdního sucha zásahem nadpřirozených sil, utíkáme v záplavě dezinformací, argumentačních klamů a obyčejných lží k depresím, neurózám a k hysterii.

Poučení je prosté, stejně jako jediné racionální řešení. Běžte v říjnu volit. Absolventi všech fakult Vysoké školy života půjdou.