Ruská armáda i letectvo stupňují útoky na civilní obyvatelstvo Ukrajiny. Čím dál častější jsou zprávy o bombardování nemocnic, škol, leteckých krytů i o vraždách obyčejných lidí. Podobné útoky přitom nejsou dílem náhody, ale vycházejí z etablovaného modu operandi sovětské a následně ruské armády. Jedná se o celkem efektivní a na rozdíl od přímých střetů s kombatanty méně nákladný způsob, jak rozbít morálku obránců a obyvatelstva.
Během několika mála dní došlo k přímému zásahu porodnice v jihoukrajinském Mariupolu, obklíčeném třísettisícovém městě, z něhož je kvůli blokádě ruské armády téměř nemožné uniknout. Cílený byl také útok na mariupolské divadlo, které sloužilo jako úkryt pro tisíc civilistů. Rusové také zavraždili deset lidí v Černihivu, kteří stáli ve frontě na chleba.
Sovětské jednotky tyto metody běžně uplatňovaly v Afghánistánu, nástupnická ruská armáda v tom pokračovala v Čečensku i v Sýrii. Ruské dělostřelectvo a letectvo rutinně devastovalo zdroje vody a elektřiny, ostřelovalo tržiště, školy, nemocnice - místa, kde se shromažďovaly velké masy lidí. Jedná se o dobře známou skutečnost, o které existují četná svědectví Amnesty International, Human Rrights Watch, jakož i nezávislých médií.
Psychologický dopad takových útoků je nezanedbatelný. Obránci i obyčejní obyvatelé si musí uvědomit, že nikde nejsou v bezpečí, že jejich dny i dny jejich nejbližších jsou sečteny a nic je nemůže zachránit. Ostřelovaní mají dojít k závěru, že mohou buď utéct a kapitulovat, případně jako civilisté přesvědčit obránce, aby se stáhli z oblastí vystavené systematickému a ničím neomezenému bombardování. Útoky na obyvatelstvo také nutí část obránc, aby se věnovali záchraně civilistů, což jim znemožňuje plnění hlavního vojenského úkolu. I proto Rusové vesměs brání evakuaci civilistů z obklíčených měst, například v případě Mariupolu, aby maximálně zvýšili dopad útoku na civilisty.
Během ruské invaze v Čečensku v 90. letech minulého století i v nultých letech fungovala tato praktika takřka dokonale. Poté, co byly města i vesnice vystaveny devastačním kobercovým náletům, se nakonec i sebeodhodlanější obránci nakonec často rozhodli obec opustit, aby zachránili svoje příbuzné i sousedy. Většinou poté, co se na ně obrátili stařešinové. I politické vedení země tak mělo dostat jednoznačný vzkaz: odmítnutí kapitulace znamená destrukci celé země i smrt mnoha tisíců lidí.
Ruský způsob vedení války máloco umí tak soustavně, jako transformovat obyvatelstvo do pozice rukojmích s jeho následným terorizováním. Je tedy málo pravděpodobné, že i současné útoky na civilní infrastrukturu jsou dílem náhody. Spíše jde o promyšlenou snahu rozbít vůli nepřátel. Taková taktika je zároveň méně nákladná, neboť nevystavují útočící armádu rizikům přímé konfrontace s lépe motivovaným nepřítelem, který má výhodu válčení na vlastním a lépe známém území, kde se navíc těší podpoře ze strany lokálního obyvatelstva. Na Ukrajině je tento přístup čím dál více patrný: ruská armáda, která začíná – i díky hrdinné obraně Ukrajinců - pociťovat nedostatek vojáků a techniky, se stále více soustředí na soustavné terorizování civilistů.
Ruští vojenští plánovači ochotně ignorovali mezinárodní odezvu podobných útoků, která doposud nebyla dost významná na to, aby přiměla klíčové západní země k intervenci. Ruská propaganda zatím zprávy o těchto útocích cynicky označovala za false flag akce s cílem poškodit reputaci Rusů, nebo za fake news. Podobně například označila ruská média – i nejvyšší ruští státní představitelé – nedávný útok na mariupolskou porodnici. Bohužel lze předpokládat, že útoky vůči civilním cílům budou na Ukrajině stále častější. I proto je třeba poskytnout ukrajinským obráncům mimo jiné efektivní zbraně, aby se mohli lépe bránit a přiměli Rusy k odchodu ze země.
Zdevastovaný Mariupol
