Na osamělé střelce, jejichž počet neklesá, ale spíš poroste. Na hořící auta a domy na předměstích, které původně začínají téměř bohulibě a ihned se mění v cosi odporného a zavrženíhodného.
Přispívá k tomu i stále hlubší krize přerušovaná kratičkými dobami konjunktury. Navíc povaha růstu je dost pochybná, je-li způsoben umělými opatřeními vedoucími k ještě horším krizím.
Stále větší počet inteligentních lidí, kteří netrpí přehnaným pesimismem ani extrémními psychickými poruchami, se domnívá, že velká válka je takřka nevyhnutelná. Stačí k ní velmi málo – sebrat luze chléb a hry. A k tomuto bodu se blížíme rychleji, než si mnozí uvědomují. Aktuální rozhodnutí velkých finančních institucí jej přibližují, jak jen umějí.
Je zde však jeden klíčový problém – chybí protivník. Pokud my (ať už to znamená cokoli jako mezinárodní společenství, Evropská unie, západní společnost, Česká republika) představujeme dobro, kdo bude zastávat zlo? Bin Ládin je mrtvý, Breivik v neprostupné izolaci, většina států se do ekonomického průšvihu namočila obdobně, ne-li stejně, překvapivě se nezdá být aktuální ani slavný „střet civilizací“ Samuela Huntingtona.
Na protivníka si ještě musíme počkat, přesto je téměř jisté, že bílý muž tuto válku prohraje a bude muset vyklidit pole svému následovníkovi. Protože tolik nadělení již prostě bez zásadní změny ustát nelze. Nebo se dějiny budou opět opakovat a budou muset zemřít desítky milionů lidí, aby se nic nezměnilo?
